neděle 8. listopadu 2015

SERIÁL HORSKÁ VÝZVA 2015 VYHLÁŠENÍ CELKOVÝCH VÍTĚZŮ




SLAVNOSTNÍ VYHLÁŠENÍ CELKOVÝCH VÍTĚZŮ SERIÁLU HORSKÉ VÝZVY 2015

Vyhlášení kategorie dogtrekking
Poslední tečkou za letošním ročníkem seriálu závodů horské výzvy bylo slavností dekorování vítězů. Celkový vítěz vzešel ze seriálu čtyř závodů (Horská výzva Jeseníky, Krkonoše, Krušné hory a Šumava). Vítěze určil součet třech nejlepších bodových zisků z těchto závodů.
Vyhlášení a předávání cen bylo zařazeno na program 2. ročníku outdorového a cestovatelského festivalu Obzory, který se konal o víkendu 7.- 8.11. v Praze, v prostorách filozofické fakulty Karlovy univerzity. Přestože je Praha trošku z ruky, vzhledem k celkovému druhému místu v kategorii, jsem se rozhodl strávit víkend v podzimní Praze a festivalu se zúčastnit.
Festival byl dvoudenní, plný zajímavých cestovatelských přednášek, workshopů, zajímavých exotických jídel, krásných fotek, outdorového zboží a mnoho dalšího. Samotné vyhlášení bylo na programu na nedělní odpoledne. Byly vyhlášeni celkoví vítězové podle absolvované tratě. Trasa long, half a short – kategorie dogtrekking ženy a muži dohromady a kategorie ženy, muži a mix dohromady. Při vyhlášení jsme si připomenuly každý ze závodů krátkým videozáznamem a komentáři organizátora Pavla Zitty a moderátorky Zuzky Střechové. Předávání mělo příjemnou komorní atmosféru ale celkové stupně vítězů jsme si neužili o nic méně než na kterémkoliv jiném závodě. Vkusná skleněná trofej bude mít své čestné místo mezi našimi ostatními oceněními.
Krásné počasí a sluníčko, které aspoň na chvilku provázelo každý ze závodů celého seriálu bylo účastníkem i tento víkend. Prahu a její krásy jsme si s přítelkyní užili dosytosti. Škoda jen, že pejskům byl vstup na akademickou půdu zakázán, a Buddynek, jehož zásluha na celkovém druhém místě je minimálně poloviční musel zůstat doma.

Koho by zajímalo více informací, fotek nebo i video z předávání všechno lze najít na stránkách Horské výzvy: http://www.horskavyzva.cz

Pro info o festivalu Obzory: http://www.pohora.cz/obzory/


Zuzka Střechová
Závěrem bych chtěl poděkovat všem co se podíleli na organizaci celého seriálu a vytvářeli přátelskou a bezchybnou atmosféru. A ještě větší díky patří mé „domovské stáji“ klubu Valašského království a všem Valachům za vloženou důvěru a podporu při tomhle mém bláznění. Díky! ! ! 

sobota 31. října 2015

24 HODIN HORSKÉ VÝZVY ! ! !

VÝZVA HOR MNĚ NEJBLIŽŠÍCH III.

Víkend, o který se dělil říjen s listopadem, byl nejen jedním z posledních podzímních počasně vydařených víkendů, ale také termínem závodu HORSKÁ VÝZVA 24 HODIN.

Horská výzva 24h volně navazuje na seriál závodů Horská výzva pořádaných Pavlem Zitou a jeho týmem. Závod se konal u paty Jeseníků – v Koutech nad Desnou, na okruhu dlouhém 15km s převýšením 860m. Principem bylo zdolat okruh co nejvíckrát v časovém limitu 24 hodin.
V sobotu 31. Října 2015 ve 14:00 zazněl v prostorách Ski areálu Kouty startovní výstřel. Štrúdl čítající celkem asi 100 závodníků včetně několika psů, ve 4 kategoriích
(jednotlivci – muži/ženy, 2-člené tými – muži/ženy/mix,
3-člené tými – muži/ženy/mix, dogtekking)
se vydal v protisměru sjezdové tratě bikeparku a dále po sjezdovce vzhůru k horní stanici lanovky. Odtud po asfaltu k Tetřeví chatě a poté mírným vlněním k Turistickému odpočívadlu pod Douhými stráněmi, dále přes občerstvovací stanici kousek pod horní nádrží PVE Dlouhé stráně na nejvyšší bod celého okruhu – hráz horní nádrže. Přes hráz jsme doběhli na druhý konec nádrže a dále jsme nastoupané metry už jenom ztráceli. A po červené turistické značce jsme doklesali zpátky na start do Koutů. A znovu, a znovu, a znovu, až do úplného uběhání.
            Startoval jsem jak jinak než v kategorii dogtrekking s Kačenčiným Badynkem! Kategorie, která nečítala mnoho účastníků, ale boj o první příčky nebyl o to menší. Do závodu jsme nastupovali s velkým nadšením a elánem. Prvních pár kol ubíhalo docela rychle a šlapalo nám to skoro samo. Krásné slunečné odpoledne se pomalu přelévalo do jasné noci a do třetího kola jsme vybíhali už úplně potmě, přesto nás neopouštěli síly a nadšení. V tomto kole se ukázalo jak moc magická tato noc bude! ! ! Závodníkům se naskytl pohled na nebe rozzářené průletem meteoru. „A je to tady, tohle bude moje noc“, pomyslel jsem si.
Vzhledem k tomu, že jsem očekával dlouhý a náročný závod musel jsem o to víc brát ohled na psí síly a možnosti. A tak jsme po čtvrtém kole dali asi půlhodinovou přestávku k doplnění energie a malému odpočinku. Do pátého kola jsme vybíhali asi hodinku před půlnocí, takže jsme byli teprve před polovinou celkového časového limitu. Po pátém kole jsme museli dát zase chvíli přestávku a s ubývajícími silami se zvyšovali i jednotlivé časy dalších kol. Nejvíce nás na celé trase potrápil asi silný vítr v horních částech okruhu. Kolem horní nádrže se valili mraky a foukalo tak silně, že vlny na hladině nádrže připomínali rozbouřené moře a nebylo výjimkou že nás sem tam nějaká ta vlnka pěkně osvěžila. Ale ranní svítání a první sluneční paprsky nad Jesenickými vrcholky nám vlily novou krev do žil. Výhledy z Dlouhých strání jsou kouzelné a v neděli bylo tak jasno, že bylo vidět i krkonošskou Sněžku a nebýt Pradědu určitě bych dohlídl až do Beskyd na Lysou Horu a do Frenštátu. J
V 11:37 jsme doběhli naše 8. kolečko a přestože jsem měl soupeře téměř v zádech do dalšího už jsem se nepustil.
            Do závodu jsem nešel s vysokými ambicemi ani touhou se umístit. Chtěl jsem zkusit svoje limity, zjistit jaké dělám pokroky, jak moc bych měl ještě přidat v tréninku, kolik vydrží pejsek. Vlastně to byl takový větší trénink. A mimo jiné jsem si chtěl také pořádně prohlédnout záda Zbyni Cypry, na kterého pořadatelé lákaly a určitě i nalákaly spousty závodníků. J Kdo z běžců by si nechtěl poměřit síly s „nepřemožitelným“ Zbyňkem, který trhnul rekord a dal v časovém limitu 24 hodin neuvěřitelných 11 okruhů (uběhl tedy 170 km a nastoupal přes 9400 metrů).
Mně osobně se běželo celkem dobře, lehce a bez nějaké výraznější krize. Užil jsem si to bez trápení a s dobrou náladou a troufám si říct, že pejsek stejně tak. Jen nás asi více baví běhat po trase, která se neopakuje, přírodou, která se neustále mění. Běhat pořád po stejném okruhu bylo nudné a nezáživné hlavně pro Badyho. První místo už bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu, příjemnou odměnou za naběhané hodiny a motivací do dalších závodů.


středa 21. října 2015

Gross Mythen

Gross Mythen

Obtížnost: V+/VI- UIAA
Účastníci zajezdu: Mrqa, Javor
Kdy: 26.9. 2015
English version: jaworblog

Prolog:
Pokud trochu sledujete příspěvky na mém blogu, mohli jste si všimnout, že s Javorem se často pouštíme do všemožných pofidérních podniků, kdy často bojujeme se špatnýma podmínka, neznámou trasou apod. I když máme často "pytel" a musíme se pokořeni vracet domů, jedno je jisté - mám to rád a věřím, že to ze mě udělá lepšího alpinistu. A jeden z dalších ukázkových lezení s Javorem máte přímo před Vámi...

Ranní Gross Mythen.


Gross Mythen je výrazná dominantní hora kousek od švýcarského Schwyzu. Jako zdroj informací nám sloužil 20 let starý průvodce Urs Loetcher, který Javor splašil někde ve výprodeji. Výstupová trasa byla v knížce krásně popsána, dost odjištěná a celé to vypadalo velice hezky. Jediná věc, která nám trochu vrtala hlavou, byla otázka "Co se za těch 20 let změnilo?". Jak jsme na vlastní kůži zjistili, bohužel se toho změnilo opravdu hodně.

Přístupová cesta pod skálu byla za začátku v pohodě po značce, později se však stala poněkud triková, kdy jsme hledali hodně nevýraznou pěšinku, která se často ztrácela. Nicméně jsme asi po hodině cesty od auta přišli pod dominantní stěnu, která se tyčila 500 vertikálních metrů nad námi.

Naše výstupová cesta aneb "najdi si sám".

Nebylo úplně jasné, kde máme začít, ale moc toho jištění tam nebylo, takže jsme se rozhodli lézt tam, kde bylo aspoň něco. První délku jsem lezl já a byla dost easy. Druhou délku si vzal na starosti Javor a měl tu čest se poprat s prvním nepříjemným úsekem, kde jsme museli použít vlastní jištění. Bylo to dost nepříjemné místo a i na druhého mi dalo dost zabrat. Nicméně se ukázalo, že původní jištění bylo jen kousíček od místa, kde jsme založili vlastní jištění, jenže bylo tam zrezivělé, že nešlo prakticky vidět. Tato první nepříjemná zkušenost s jištěním byla předzvěst toho, jak to bude vypadat dál. Jištění (kdy se střídaly staré a nové borháky) bylo čím dál míň, lezecká linie byla dost nejasná a navíc skála byla s dost špatném (erodovaném) stavu, kdy nám často lítaly šutry kolen hlavy.

Kde ve vůle, je i cesta! ;-)
Tato situace se bohužel s každou vylezenou délkou zhoršovala a my jsme často museli volit únikovou cestu traverzama přes drny a keře, jelikož stěna byla dost těžká a neodjištěná. Byla to dost divočina, jelikož si cestu nahoru museli vymyslet sami a vlastní jištění jsme používali rozhodně víc než jsme měli v plánu. Tohle všechno vyvrcholilo přibližně u páté dálky, kdy jsme narazili na pytel plný nových borháků a nic nad ním. Bylo nám tedy jasné, že cesta nahoru tudy nejde.

Jelikož jsme se nechtěli tak lehce vzdát, zvolili jsme únikový traverz doleva, kde jsme doufali, že narazíme na jinou cestu, která by nás pustila nahoru. Tady jsem lezl na prvního já a musím říct, že takovejhle traverz pouze s vlastním jištěním byl dost morál a málem jsem si tam posral gaťky.

"Morální traverz" v podání Javora a tématického počasí.

Každopádně se to podařilo a my jsme se vyšvihli na mítinku, kde jsme dali na chvíli voraz. Jak se později ukázalo, tohle byla naše konečná. Cesta nahoru sice vedla, jenže přes velice nepříjemný převis, kde zrezivělé borháky umístěné nepříjemně daleko neslibovali nejpříjemnější zážitek. Poslední pomyslnou kapkou do džbánu byla vrcholová kniha, kterou jsme na mýtince našli, v níž se skvěl poslední zápis z roku 2002. No 13 let je dlouhá doba a komentář "Never more!" to vystihl do puntíku. Serem na to a slaňujem dolů.

Výhled z mýtinky.

pátek 25. září 2015

Shkhara

Shkhara (Šchara)


První cíl výpravy: Skhara Main (5 193 m n.m.), Kavkaz,Gruzie
Druhý cíl výpravy: Skhara South (4 318 m n.m.), Kavkaz,Gruzie
Trasa 1: Main výstup/sestup do/z C1 (cca 3 500 m n.m.): Khergiani route (5B), 
Trasa 2: South výstup: vzhůru po ledovci (VHT), sestup: A. Lvalij route (3A)
Trasa 3: South výstup: A. Naumov route (5A), sestup: A. Lvalij route (3A)
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání Trasy 1 (kemp cca 3 000 m n.m.): výstup 6h, sestup 7h
Časotrvání Trasy 2 (kemp cca 3 400 m n.m.): výstup 3,5h, sestup 4,5h
Časotrvání Trasy 3 (kemp cca 3 300 m n.m.): výstup 9h, sestup 4h
Poznámka: Kvalita skály na Šchaře je obecně velmi špatná.

Prolog:
Středa 23.7. 13:00: Před chvilkou jsme dolezli do kempu C1 ve výšce asi 3500 m n.m. Počasí se začíná kazit, ale to jsme čekali. Ze včerejší předpovědi víme, že by odpoledne mělo spadnout 1-2 mm, což není moc, ale stejně jsme postavili stan a rozhodli jsme se pokračovat ráno. Zatímco si prohlížíme trasu do C2 a rozebíráme všechny možné varianty výstupu, či eventuální nesnáze, mraky pomalu klesají, začíná pršet a my zalézáme do stanu. Mělo by nás čekat 1-2 mm, ale víte, jak je to s těma předpověďma... Po solidním půlhodinovém deštíku začínaj padat kroupy, no, tak to mě pos**! Jestli to brzo přestane, tak to třeba ještě zítra klapne a půjdem nahoru. Uvidíme... 

"Lehký deštík" neboli 15 cm krup v C1.

Jak jde vidět z předchozí fotky, 1-2 mm deště dle předpovědi může být i 15 cm krup ve skutečnosti. Navíc nás zradila i předpověď na další dny, a tudíž jsme bohužel museli od našeho původního plánu zlezení Šchary Main upustit. Naštěstí jsme však s sebou prozřetelně vzali i další okopírované stránky z průvodce, a tak jsme nejprve vylezli jednu jednoduchou cestu na vedlejší vrchol Šchara South a poté jsme si dostatečně zpravili náladu na těžší cestě (5A), taktéž na Šcharu South.


Pozn.: Chtěli bychom poděkovat našim podporovatelům: Novatronic, Lezec-shop.cz, HUDYsport Praha na Pernštýně.
 
Pozn. 2: Snažil jsem se popsat všechny naše horolezecké pokusy, které jsme během deseti dní na Šchaře podnikli, takže klidně přeskakujte :)

Pozn. 3: Anglickou verzi z pohledu Javora naleznete zde.

 

Praktické informace pro výstup na Šcharu


Kavkaz je nádherné pohoří, které skýtá nepřeberné množství vysokohorských a technicky náročných výstupů. Bohužel jsme nikde neobjevili nějaký aktualizovaný zdroj informací nebo průvodce v angličtině a jediný zdroj podrobnějších informací je na téhle stránce v ruštině http://poddubnov.com/shkhara_khergiani/. O něco méně podrobnější popis v němčině nejdete zde http://www.stadler-markus.de/expeditionen/georgien/swanetien.html. Dále bych rád referoval o dvou rusky psaných průvodcích, starých přibližně 40 let (jeden autor je Naumov a druhého bohužel neznám), které popisují mnoho cest (a mapy) na Šcharu a Kavkaz, ale my jsme sehnali jen nějaký, ne moc kvalitní, scan. Jsou to sice starší průvodce a sněhu za těch 40 let trochu ubylo, ale dodnes se hojně používají a já bych je rozhodně doporučil. Takže počítejte s tím, že v angličtině toho moc nenajdete a je více než vhodné umět číst azbuku :)

Mapka z ruského průvodce: Khergianiho cesta (179), "vzhůru po ledovci" (mezi 183 a 184), Naumova cesta (182)

Přístup k ledovci s říční etudou


Přístup k ledovci může být občas poněkud trikový, zejména v místech, kde není značená cesta (resp. ji ztratíte) ani nejde najít žádná přirozená linie. Nejprve se z Ushguli vydáte údolím podél řeky a cca po 6 km narazíte na dřevěný most, kde se většinou buduje předsunutý BC, jelikož je to do nejbližší vesnice v docházkové vzdálenosti jedné hodiny chůze. Odtud se nabízí hned čtyři možnosti, jak se dostat na ledovec.
  1.  Následovat značku (levá strana údolí), která se občas ztrácí a vede přes nepříjemnou morénu.
  2.  Vystoupat až na hřeben na levé (západní) straně údolí, kterým se dá dojít přímo do BC South I pro Šcharu South a Šcharu West. Abyste se dostali do BC Main pro Šcharu Main, musíte později klesnout cca 200 výškových metrů.
  3. Jít po pravé straně údolí, kdy musíte na větvení údolí zahnout doleva a přebrodit řeku. Sice se vyhnete nepříjemné moréně značené cesty, ale řeka může být trochu rozvodněná.
  4. Ztratit značku, brodit řeku, spadnout do ní, a pak dva dny sušit boty... Tohle byla naše říční etuda, kde byl hlavní hvězdou večera Javor, ale příště by prý volil jinak :)
Během našeho pobytu v údolí Šchary byl u dřevěného mostu základní tábor dvou Alpinistických klubů z Ukrajiny. My jsme se však rozhodli postavit BC blíže ledovci, a tak jsme po Javorově říční etudě zvolili možnost přístupu č. 3 a postavili BC cca hodinu cesty do Ukrajinců. Nechali jsme zde stan, nějaké vybavení a v neposlední řadě i spousty hovad a jiné havěti, které nám velice zpříjemňovali náš pobyt.

Dále jsme pokračovali cca 100 výškových metrů k moréně, kterou jsme prošli až na úpatí ledovce, kde jsme v dostatečné vzdálenosti od padajících seraků postavili základní tábor BC Main. Za svoji kariéru horolezce jsem stanoval při úpatí mnoha hor, ale musím se přiznat, že málokterá hora vám toho poví tolik, co Šchara. Díky poměrně vysoké teplotě během léta a nestálému počasí, celá hora neustále pracuje, takže seraky, šurty a lavinky padají prakticky celý den (i noc) s největší frekvencí během pozdního odpoledne. Tato enigmatická horská symfonie nám neustále připomínala naši lidskou malost na úpatí tohohle kavkazského velikána. Cesta nahoru je nejasná, nebezpečná a žádný vrtulník sem nepřiletí. Kdyby nebylo ukrajinské výpravy, byli bychom v celém údolí úplně sami a samozřejmě nikdo z nich se nepokoušel o Khergianiho cestu (5B), na kterou jsme se chystali my.

Přehled tras a kempů.

Pokus o Khergianiho cestu (5B)


Celkový přehled Khergianiho cesty
(zdroj: Poddunov)

Detail Khergianiho cesty BC-C1
(zdroj: Poddunov)

Detail Khergianiho cesty C1-C2
(zdroj: Poddunov)




V úterý 21. července v 5:30 jsme vyrazili po ledovci směrem k vodopádu, pod nimž měla být přístupová cesta. Obrovskou odtrhovou trhlinu, která byla široká asi pět metrů, jsme museli přejít mostkem a to přes velice nepříjemné místo přímo pod serakovým polem. Ze dvou možností nástupu (cca 3000 m n.m.) jsme vybrali spodní, poměrně úzký, žlab, kterým jsme lehkým lezením  (200 m, 30-40°, II UIAA, suť, rozpukaná skála) vystoupali asi 100 výškových metrů, než se žlab zase otevřel. Následně jsme zvolili cestu vlevo až k vodopádku (200 m, 45°, II UIAA), kde jsme zahnuli mírně doprava a vystoupali až na malou travnatou plošinku (40 m, 60°, III UIAA s jedním těžším krokem IV UIAA), která se nachází přibližně v půli cesty do C1. Odtud nás čekalo hezké lezení konečně po pořádné skále (30 m, 70°, III UIAA), kterou oblezete zleva do dalšího širokého suťového kuloáru s výraznou čelní skálou. Nepříjemnou sutí (200 m, 40°, II UIAA) oblezete čelní skálu zleva, kde lze již spatřit sněhovou čepičku, na které se nachází C1.

Jak jste si mohli přečíst v úvodu, tady se náš výstup Khergianiho cestou zastavil. Nicméně bych zde rád zmínil jedno naše pozorování pro cestu do C2. Tajemství dobrého (a živého) alpinisty nespočívá pouze v nalezení nejjednodušší cesty, ale také ve správném uvážení nebezpečí a sněhových podmínek. Suverénně nejjednodušší cesta do C2 vede přirozenou linií: žlabem, směřujícím na severozápad, kdy se dostanete na hřeben žebra přímo pod majestátním serakem. A právě tento serak představuje skryté nebezpečí. Z různých pohledů by se zdálo, že dopadová dráha seraku vede mimo zmíněný žlab, kterým dle jednoho průvodce vede Khergianiho cesta. Avšak během dlouhého odpoledne, stráveného nedaleko této cesty, se nám odkryla její pravá tvář a nebezpečí, které skrývá. Uvolnil se poměrně velký kus ledu, který způsobil středně velkou lavinu, valící se přímo oním zmíněným žlabem. Takže na tento žlab, prosím zapomeňte a zvolte přímější, těžší, ale za to bezpečnější cestu nahoru.

Zbývá dodat, že cesta dolů připomínala spíše vodní lezení než skalní, ale nakonec jsme bez obtíží slezli skoro až na ledovec, kde se náš postup zastavil. Když napadne 15 cm krup, a pak do toho paří slunko, nikoho by asi nepřekvapilo, že občas něco spadne. Jenže serakové pole - pod kterým jsme včera brzo ráno přecházeli přes mostek, který byl v tuto chvíli prakticky zcela zapadaný - se zatím změnilo doslova v automat na led, který padal každých pět minut, často doprovázený menší lavinkou. Obezřetně jsme tedy nesestoupili na ledovec stejnou cestou, ale pokusili jsme se najít místo, odkud bychom slanili až za odtrhovou trhlinu a nemuseli procházet pod serakovým polem. Po troše hledaní jsme našli místo na smyci, odkud to na ledovec bylo cca 27m.




Mostek s serakovém poli. V C1 těsně před krupobitím. Slaňování na ledovec.



 Výstup "vzhůru po ledovci" (3A) na Šcharu South


Ledovcové čelo kousek od BC South I.

Vyústění ledovcového svahu (4100 m n..m)

Javor kousek před vrcholem. (4200 m n.m.)

Mrqa na vrcholu Šchary South 4 318 m n.m.

Po neúspěšném pokusu o Khergianiho cestu a nepříliš pozitivní předpovědi počasí pro nadcházející jsme se rozhodli o krátký jednodenní výstup na Šcharu South (4 318 m n.m.), která měla být původně naše aklimatizační hora, z čehož ale později sešlo.
I když jsme tento vrchol neměli tak dobře nastudovaný, měli jsme sebou okopírované stránky z průvodce a moje pochybné znalosti ruského jazyka. Kupodivu se ukázalo, že ruská horolezština je velice jednoduchý jazyk, kterému se po domyšlený některých výrazů z kontextu dalo velice dobře rozumět.

Jen co jsme sešli z neúspěšného pokusu o Kirgianiho cestu, vydali jsme se přes ledovec na druhou stranu a vystoupali cca 300m až jsme kousek pod hřebenem narazili na rozlehlou plošinku, kde jsme uviděli stát dva stany Ukrajinců a vedle nich jsme zřídili základní tábor. Původně jsme plánovali výstup cestou č. 184 po západním hřebenu, ale po krátké družbě s Ukrajinci jsme se dozvěděli, že to brzo ráno jde i přímo středem vzhůru po ledovci. Tato cesta slibovala rychlý výstup a jako sestupovka měla sloužit cesta po hřebenu. A tak se i stalo...

Ráno o půl páté budíček a za hodinu jsme si to již skoro za světla mašírovali nahoru. Jediné trikové místo bylo ledovcový schod (hladká ledová stěna cca 50m 60°), kde jsme zvolili takový malý šikmý sněhový žlábek, což bylo o dost příjemnější než strmý tvrdý led vedle. Dále jsme se drželi levé strany ledovce, kde jsme překonali odtrhovou trhlinu a dost rychlým tempem jsme si to hrnuli stále prudším ledovcovým svahem nahoru (závěr byl cca 50°), kde si musíte zvolit vhodné místo na překonání vrcholové převěje a dál pokračujete cestou č. 184. Důvod proč tato cesta (a každá podobná v této oblasti) není vhodná jako sestupovka je ten, že se je okolní skála hodně rozpukaná a odpoledne zde dost frekventovaně padají kameny.

Jakmile vystoupáte svahem až na hřeben, čeká vás posledních 200 výškových metrů k vrcholu. Jde o střídavě mixové lezení, skalní lezení a plotny z tvrdého sněhu, takže sundávání/nandávání maček a občasné jištění je na denním pořádku. Přibližně za 3,5 hodiny jsme došli od BC South I až na vrchol v podobě obloukovité převěje, za kterou se tyčí nádherná stěna směřující dále na Šcharu West.

Cesta dolů po hřebenu bylo sice lehké lezení (většinou II UIAA), jenže asi ve třetině cesty narazíte na velice rozpukanou skálu. Proto jsme zvolili taktiku bez jištění s velkými rozestupy. Pár náročnějších míst, která vyžadovaly jištění, se lezly způsobem: "Já lezu první. Ty počkej až se schovám za ten velkej šutr tam dole, a pak lez ty."

No, nebylo to nic moc příjemnýho a trvalo nám to asi 6 hodin, takže dolů jsme šli o dost pomaleji než nahoru. Jenže tak to občas u neideálních sestupovek chodí.

Výstup Naumovou cestou (5A) na Šcharu South


 

Vyústění ledovcového kuloáru.

Mrqa zakládá jištění (5 UIAA).

Technicky nejtěžší úsek cesty (5 UIAA).

A teď Javor s batohem na druhýho.

Finální pasáž až vrcholové převěji.

Předpověď nám hlásila tři dny přeháněk, což z předchozích zkušeností znamenalo jasnou stopku. Nicméně, při sestupu z BC South I jsme narazili na skupinku čtyř ukrajinských horolezců, kteří plánovali výstup Naumovou cestou, o které jsme taky přemýšleli. Naše informace o nestálém počasí je moc nezajímala, a tak jsme jim popřáli hodně štěstí a - s malou přestávkou na odložení části vybavení v BC South 2 - jsme se vydali do moréna kempu.

Druhý den bylo krásně a večer jsme se vydali do kempu Ukrajinců, kde jsme měli tu čest se poznat s Mstislavem Gorběnkem - jedním z nejvýznamnějších horolezců Ukrajiny. Odtud jsme navíc měli i možnost pozorovat ukrajinskou skupinu lezoucí Naumovou cestou. Měli dost velkou časovou prodlevu, pravděpodobně si nevybrali tu nejleší cestu a nakonec museli cca ve dvou třetinách cesty bivakovat. A jako třešnička na dortu večer přišla bouřka, a tak se aspoň mohli v noci zadarmo osprchovat navíc s přírodním osvětlením ;)

Přesto, že šlo o skupinu profíků, tento výstup, zdá se, podcenili... neměli kemp v BC South 1, ale někde o kilometr dál; ráno vyrazili později; lezli ve čtyřech, což je o dost pomalejší než ve dvou; tahali s sebou více materiálu; drželi se dost vlevo od hřebenu, kde je velmi nekvalitní skála ... nicméně, sledování jejich výstupu bylo velmi poučné a pomohlo nám postupovat lépe.

Po dvou dnech, kdy večer vždycky přišla bouřka nebo liják a přes den nás neustále žraly hovada, jsme konečně obdrželi lepší předpověď a hned následující den jsme si to již hrnuli do BC South 2. Večer jsme strávili plánováním cesty, kdy jsme se rozhodli první úsek obejít zleva sněhovým kuloárem, a tak si zkrátit cestu, která byla dle průvodce na 12-15h a na kterou naši ukrajinští kolegové ve špatných podmínkách potřebovali dva dny.

Pondělí 27.7.
05:00, BC South II, 3100 m n.m.
Vyrazili jsme před úsvitem. Po krátkém traverzu přes ledovec jsme nastoupili do sněhového/kamenného kuloáru, který nás vyvrhl na hřeben v místě, kde nás mělo čekat nejtěžší místo - asi 20m stěna 70-80° a V UIAA lezení. Sem nám to trvalo asi 1,5 h po svahu se sklonem 40-50°. Zvolili jsme taktiku jednoho batohu (která ovšem měla své mouchy) na Javorových zádech, a tak jsem lezl na prvního já. Zhruba v první třetině cesty jsem potkal jeden borhák, ale jinak jsme používali vlastní jištění, zejména friendy. Jak se ukázalo, obtížnost lezení se za posledních 40 let trochu posunula (sám bych tomu dal tak 4+), a tak jsme to i v botech bez problémů přelezli. Bylo to i díky tomu, že kvalita skály v tomto místě byla mnohem lepší než v dalších úsecích, kde jsme šutry chtěně i nechtěně shazovali téměř neustále.

07:00, hřeben 3500 m n.m.
První problém zdolán! Nejtěžší místo za sebou! Jenže aby to byla pravda, musíme teď najít tu dobrou cestu a nezakufrovat jako Ukrajinci. Tohle je přesně to, co dělá alpinistický počin složitým - najít jednoduchou a bezpečnou cestu, když nikde nenarazíte na žádnou značku nebo kus vybavení. Byla to trochu taková detektivní práce, kdy jsme se párkrát museli vracet, ale nezadržitelně jsme stoupali převážně II UIAA terénem s občasnými III UIAA místy. Po šesti hodinách sutě a občasného lezení jsme se dostali až k strmému skalnatému bloku, na jehož konci zářila sněhová čepice - vrcholová převěj! Zde nás mělo čekat druhé nejtěžší místo jako třešnička na dortu před vrcholem (50m, IV UIAA).

13:00, pod vrcholem 4 250 m n.m.
Jenže kudy nahoru? Před námi se tyčilo několik kuloárů, které zespodu vypadaly dosti podobně. Nejprve jsem se vydal přibližně tím uprostřed (třetím zprava), jenže po pár krocích jsem věděl, že tohle čtyřkové lezení není. S nadhledem asi pěti metrů od původní pozice, jsem přetraverzoval do kuloáru vpravo, kudy jsem poslal nahoru i Javora. Jak se ukázalo, zvolili jsme dobře a po první délce nadhodnoceného IV lezení následovala poslední délka, která končila pod vrcholovou převějí (III UIAA).

14:00, vrchol 4 318 m n.m.
Byly dvě hodiny odpoledne, to znamená, že za pohodových 9 hodin jsme zvládli 5A Naumovu cestu - nádherný pocit :)

Cesta zpátky do BC kopírovala předchozí sestupovku (č. 184, 3A), kdy jsme si v půlce uvařili véču, která nás po 11 hodinách chůze trochu nabudila, jelikož nás čekali ještě dvě až tři hodiny nepříjemné chůze/lezením rozpukanou skálou.

18:00, BC
Konečně kolem šesté, jsme dorazili do tábora BC South 1, kde jsme si dali vítězný čaj se skupinkou Ukrajinců. A pak už nás čekala poslední půlhodina až ke stanu.

Co více dodat? Ještě jednou jsme navštívili hlavní ukrajinský tábor a hlavně Mstislava, s kterým jsme se podělili o naše zážitky, jeho sardinky a dosti alkoholu, abychom navečer vyráželi do Ushguli v parádní uvolněné (mírně podnapilé) náladě :)





A po skvělých 9 hodinách je to doma! :)

Naumova cesta (5a) v našem podání se zkráceným začátkem.
A takhle na Šchaře vypadá předpověď "jasno"
aspoň, že jsme tudy šli již dodruhé.

S Ukrajinci (Mstislav v červeném).

I'll be back, Shkhara!

středa 8. července 2015

Dent Blanche


Jak jsem ji ztratil na Dent Blanche


Cíl výpravy: Dent Blanche (4356 m n.m.), Walliské Alpy, Švýcarsko
Trasa: jižní normálka (AD-)
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání: 10 h z Cabane de la Dent Blanche (3507 m n.m.)
Dobyto: Kóta 4150 m n.m.

Prolog:
Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodiny chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.

Doufám, že jste všichni poznali, že Phantom Raveltik je název pro rámové mačky od firmy Raveltik :) A pro ty, co překonají prvotní "zklamaní", bych rád popsal můj příběh o ztracené mačce od začátku...

Byla sobota 21.6. ráno, když jsme s Javorem vyráželi z Lausanne směrem na Ferpecle - startovní místo na Dent Blanche. Po našem předchozím extempore na Aiguille Verte jsme se rozhodli o něco snazšího, i když podmínky nebyly znovu zcela ideální. Před čtyřmi dny napadlo na Dent Blanche až metr sněhu a sezóna (otevření chaty Cabane de la Dent Blanche) bylo až za dva týdny. Nicméně jsme měli na nedělní ráno skoro ideální předpověď a převýšení z chaty bylo jen 850 výškových metrů s obtížností AD-.

Po zaparkování auta v Ferpecle (1828 m n.m., 10:30) jsme pokračovali za slunného počasí přes Bricola (2415 m n.m.) až na úpatí ledovce ve výšce asi 3000 m n.m.

Po cestě na Cabane de la Dent Blanche

Zde slunce naposledy ukázalo svoji přívětivou tvář, a pak již nás obklopovala jen stále se houstnoucí mlha. Sněhu bylo více, než jsme čekali, ale naštěstí s rostoucí nadmořskou výškou tvrdl. A tak, když skončili poslední zbytky skály cca 3300 m n.m., byli jsme schopni poměrně efektivně pokračovat přes ledovcové pole bez použití sněžnic, které jsme záměrně nechali doma. V této chvíli se naše kroky řídily pouze stopami ve ztvrdlém ledovcovém sněhu, jelikož nás obklopila doslova bílá noc a jakékoliv další orientační body byly neviditelné.

Kolem 17:00 jsme dorazili na Cabane de la Dent Blanche, která byla sice zcela opuštěná a částečně rozestavěná, ale hlavní místnost představovala svým vybavením opravdový alpský luxus, který byl dovršen peřinou v noclehárně. Povečeřeli jsme, zkontrolovali předpověď počasí, dali pivko a kolem deváté jsme zalehli k šestihodinovému spánku.

Budíček na 03:00, rychlá snídaně a ve 03:45 jsme již vyráželi od chaty přímo nahoru po lehkém skalnatém hřebenu vedoucího do sedla Wandflueluecke (3701 m n.m.). Odtud jsme pokračovali dále skalnatým hřebenem s občasnými převějemi až na sněhové pole ve výšce 3907 m n.m., kde se nám naskytl krásný výhled na výraznou věžičku Grand Gendarme (4097 m n.m.). Výstup byl zatím dost lehký a rychlý (obtížnost asi PD+, občasné vlastní jištění); teplota dost nízká, což ještě umocňoval sílící vítr; oblačnost cca 4300 m n.m., ale stále klesající.

Klesající oblačnost. Vzadu Matterhorn (4478 m n.m.)

Něco po šesté hodině jsme dosáhli úpatí Grand Gendarme, kde nás bohužel dostihla i klesající mlha. Místo krásného slunečného počasí z předpovědi, jsme teď čelili mlze, sněžení a silnému nárazovému větru, který z nás pomalu ale jistě dělal chodící sněhuláky. Nicméně jsme i přes mrznoucí prsty pokračovali traverzem vlevo pod Grand Gedarme a následně asi 60° kuloárem nahoru až za věžičku. Zde jsme poprvé zauvažovali o tom, že to zabalíme. Pocitová teplota byla "sibiřských" -20 °C, viditelnost +- prd, a neustále rotující sníh nás tvrdě bodal do očí.


Nebyla to rozhodně ideální situace, ale touha po vrcholu byla stále silnější.

"Je ti zima, Nastěnko?"

Výstup kuloárem na Grand Gendarme (4097 m n.m.).

A tak jsme pokračovali... 

Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodiny chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.

Kamenná věžička - těsně před ztrátou Phantomy.

Cesta dolů jenom s jednou mačkou nebyla zrovna nejpříjemnější, ale naštěstí ta pravá (vnější při cestě zpátky) držela, takže mi sestup nepřipadal nebezpečný. Nejhorší byla pasáž, kdy jsme slaňovali kolem Grand Gedarme, jelikož jsme znovu promrzli a dosyta se najedli vířícího se sněhu. S ubývající nadmořskou výškou taktéž oslaboval vítr a stoupala teplota, takže jsme začali pomalu roztávat. 
 
Na cestě zpátky...

Poslední překvapení nás čekalo na sedle ve výšce 3701 m n.m. Jelikož zde nebyl žádný hřebínek - celé sedlo bylo jedna velká plochá zmrzlá deska sněhu - a naše stopy již nešly vidět, postrádali jsme tedy jakýkoliv orientační bod. Věděli jsme, že bychom se měli stáčet směrem na západ, kde narazíme na nevýrazný hřebínek vedoucí až k chatě. Jenže má to být teď nebo za 50 m? Mlha byla neústupná, a tak jsme poprvé využili našeho nově zakoupeného přístroje - satelitní messenger inReach Explorer, který má v sobě i tracker. A tak jsme se podívali kudma jsme sli nahoru a zjistili, že jsme jen dvacet metrů mimo původní trasu. Menší korekce nám udala ten správný směr a za hodinu (cca ve 14:00) jsme již byli na chatě.

Jelikož mlha stále neustupovala a my jsme toho měli plný zuby, rozhodli jsme se strávit zbytek dne v chatě a druhý den ráno za nádherného počasí jsme sestoupili dolů k autu. Tehdy jsme poprvé viděli zcela jasně vrchol Dent Blanche, který byl pokrytý neobvyklým množstvím sněhu. Kdybychom tenhle obrázek viděli dřív, asi bychom se na to vykašlali rovnou, jenže z dostupných snímků z webkamer nebo při našem výstupu nahoru byl vrchol prakticky pořád v mlze, takže nešlo nic poznat. I když zbývali jen dva týdny do začátku sezóny, sněhové podmínky byly stále víceméně zimní a výstup byl tudíž o dost náročnější. Každopádně věřím, že v lepších podmínkách (bez mlhy a sněžení) by se nám to podařilo a rád se sem znovu vrátím.

"I'll be back!"

Epilog: Tuto závěrečnou pasáž bych rád věnoval polemice o ztracení automatické mačky Phantom Raveltik II XXL. Kámen úrazu byl ve dvou věcech:
  1. Ocelový plíšek, který spojuje přední hrazdičku s řemínky se posunul ze svoji původní polohy vpředu na špičce do boku. Tím pádem se řemínkový upínací systém uvolnil a mačka šanci spadnout, pokud by se vypnulo automatické vázání.
  2. Automatické vázání se vypnulo díky uvolnění řemínkového systému a vyklouznutí boty z přední hrazdičky.
Podobnou situaci, můžete dle mého názoru předejít následujícími způsoby
  1. Stále kontrolovat mačku a posunovat hrazdičku doprostřed špičky, při čemž si ji musíte vždy sundat z boty. Tohle je nepraktické hlavně v případě dlouhých mrazivých výstupů.
  2. Koupit si antisymetrické rámové mačky či kloubové mačky, které vám parádně sedí na danou botu. Tuhle variantu jsem, po předchozí zkušenosti, zvolil já. Konkrétně kombinace bot La Sportiva Nepal EVO a mačky Grivel Rambo 4, které jsou antisymetrické rámové (monohroté) mačky s zakřivenou přední hrazdičkou navíc s patentem na nevyklouznutí (vázání Cramp-O-Matic).
Samozřejmě, že mi každý může tvrdit, že jsem si měl prostě dávat na to větší pozor a ...

... a po bitvě je každý generál :)

Mačky Raveltik Phantom II

Rozdíl mezi symetrickýma a nesymetrickýma mačkama (Grivel 2F vs. Rambo 4)



úterý 26. května 2015

Verte

40 hodin na Aiguille Verte

verzi od Javora (anglicky) naleznete zde.

Cíl výpravy: Aiguulle Verte (4122 m n.m.), Mont-Blanský masiv, Francie
Trasa: Moine Ridge, AD+ (D), M4+
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání: 40 h
Dobyto: Kóta 4050 m n.m., 24.5. 2015


Prolog:
Tak tohle se trochu zvrtlo... :) Nebudu říkat, že to nebylo nebezpečný, ale ani to, že bychom byli v ohrožení života. Bylo to takové 40-ti hodinové delirium, kdy jsme si už téměř sáhli na dno svých fyzických i psychických sil - ale, kupodivu, nám vždycky ještě kousek zbýval...


V sobotu 23.5. 2015 kolem 7:30 jsme z Javorem vyrazili kousek od Chamonix směrem na ledovec Mer de Glance. Nechtěli jsme brát lanovku, jak to dělá většina lidí, a tak jsme si to vyšlápli pěkně po turistické cestě a potom klesli přibližně na kvótu 1600 m n.m., kde jsme nastoupili na ledovec. Nástup to nebyl moc jednoduchý a příště bych si to radši obešel přes Montevers, ale jakmile jsme nasadili mačky, tak to jakž takž šlo.

Následovala dost pohodová tůra přes civilizovaný ledovec, kde byly všechny trhliny dost malá nebo jasně viditelné a brzy jsme došli na kvótu 2200 m n.m., kde jsme nasadili sedáky, vyšplhali po žebříkách a pokračovali až k chatě Refuge du Couvercle (2687 m n.m.). I když byl teprve začátek sezóny, chata měla solidní obsazenost asi 30 lidi. Možná už nám tenkrát mělo dojít, že když všichni jdou klasickou cestou přes Whymper kuloár a nikdo přes Moine Ridge jako my, je to trochu divný...

V neděli v 01:00 vstávačka, rychlá snídaně a ve 01:40 jsme již vyráželi po stopách předchozích Whymperovců, kteří vyráželi z chaty již v 01:00. Přibližně za dvě hodiny jsme došli na kvótu 3300 m n.m., kde jsme se oddělili od "pelotonu" směřující k Whymperovu koloáru, přelezli odtrhovou trhlinu, odložili sněžnice s hůlkama a vylezli přibližně 100 výškových metrů JJZ směrem. Poté následoval poměrně krátká kuloár, který nás vyvrhl na menší hřebínek ve výšce přibližně 3550 m n.m. Bylo přibližně sedm ráno a my jsme se těšili z nádherného počasí.

Žebříková lezení cestou na Refuge Couverle Nahoru od odtrhové trhliny ke kuloáru. Moine Ridge 3550 m n.m

Několikrát jsme potkali smyce omotané kolem četných kuželovitých šutrů, což nám dodávalo jistoty správného směru. Stoupali jsme tedy dál směrem na SV, kde nás poprvé čekalo trochu náročnější (asi 3 UIAA) i pokus zdolat asi čtyřmetrový ledopádek.

Až dosud jsme postupovali víceméně dle plánu. Sice jsme nebyli moc rychlý, ale jelikož cesta nebyla zřejmá dávali jsme větší důraz na jištění. Sněhové podmínky na JJZ svahu, který byl navíc doposud kryt stínem Aiguille Verty, byly takhle brzo ráno velice dobré. Tohle se však mělo k naší nelibosti rychle změnit...

Na kvótě přebližně 3750 m n.m. jsme se znovu dostali na poměrně ostrý hřeben se spoustou sněhu, kde mnohdy byla schůdná jen JV strana, které nekompromisně měkla každou minutou pražícího slunka. V důsledku toho se náš postup dosti zpomalil a mnohdy jsme se museli vracet ze slepých uliček. Samotný hřeben se kvůli 30 cm pár-dní-starého a ještě neprovázaného tajícího sněhu stával skoro neschůdným a z jižní strana připomínali spíše sněhovou skluzavku, kterou jsme si několikrát nedobrovolně vyzkoušeli. Hold, nebylo to ideální, ale víra v to, že se třeba budeme vracet druhou stranou přes Whymper kuloár, nás hnala kupředu.


Ledopádek (3650 m n.m.) Hřeben v 3750 m n.m. JV svah (cca 30 min od předchozí fotky)

I když podmínky již nebyly vůbec ideální zejména kvůli měkkému tajícímu sněhu, pokračovali jsme nezlomě ve výstupu na další a další kvóty. Přibližně kolem 14:00 jsem uviděli Whymper kuloár, což by udávalo naší výšce úctyhodných 3900 m n.m. Jenže tohle jsme bohužel nevěděli a náš výškoměr ukazoval stále stejných 3750 m n.m. Poslední zbytky optimismu nás opustili přibližně v 16:00, kdy nás dostihla pomalu se zvedající oblačnost a mi se ponořili do neprostupné mlhy.

Pohled na Whymper kuloár.
Postupující mlha s Mont Blankem na pozadí.

Teď již naše motivaci k výstupu byla pouze vidina lehkého sestupu přes Whymper kuloár. Přestali jsme fotit (dál už bohužel žádnou fotku neuvidíte) a plně jsme se soustředili na cestu vpřed. Teploty dost nad bodem mrazu a doposud sálající slunko vytvořilo z hřebenu a JV svahu neforemnou břečku po které jsme se rozhodně nechtěli vracet. Nalézt správnou cestu bylo čím dál tím složitější a my už jsme dost dlouho neviděli žádnou smyci, která by nám potvrdila správnost naší trasy. Často jsme se vraceli ze slepých uliček nebo jsme se do pasu bořili v mokrém sněhu. Konečně v 19:00 jsme došli k místu, kde se mělo rozhodnout, zda-li se otočíme. Přibližně ve výšce 4070 m n.m. (náš výškoměr však ukazoval pouze 3780 m n.m.) a při nulové viditelnosti jsme čelili zatím nejtěžšímu úseku. Jedinou schůdnou cestou se zdálo vylezení asi 20-ti metrové stěny úzkou průrvou. Sundal jsem mačky a s batohem na zádech jsem vylezl asi 10 výškových metrů jištěn za jednu smyci a dost nešťastný friend. V té chvíli na mě Javor zavolal, že bychom to měli otočit. Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem dospěl ke stejnému názoru. Byli jsme dost mokří, promrzlý a dle výškoměru jsme to měli na vrchol ještě asi 350 m. Tohle rozhodně nebyla ideální situace a čas 19:30 nám dával necelé dvě hodiny světla...

Kdybychom tenkrát věděli, že jsme jen 70 m pod vrcholem, bylo by všechno jinak. Bohužel při takovýhle situacích přestáváte věřit vlastnímu úsudku a spoléháte se na techniku - která nám ukazovala ještě 350 výškových metrů.

Byla to hodně depresivní chvíle, když jsem dolezl zpět za Javorem, nasadil jsem si mačky a vydali jsme se zpátky stejnou cestou přes ty debilní JV stráně a měkké nestálé hřbety. Vlastně ta jediná vize, která nás táhla kupředu poslední 3 hodiny - sestup Whymper kuloárem - byla ta tam a my jsme se brodili neprostupnou mléčnou pěnou zpět po našich stopách...

Cesta zpátky nebyla příjemná a ani mi jsme neměli nejlepší náladu. Trochu nás sice potěšilo, že teplota klesla a sníh se pomalu stával kompaktnějším, ale na druhou stranu jsme si byli vědomi akutního nedostatku času. Celkem spolehlivě jsme pokračovali asi tři hodiny, kdy bílá mlha pomalu tmavla, až jsme museli nasadit čelovky a sledování našich stop bylo čím dál tím těžší. Poté jsme je ztratili nadobro... Byla asi půlnoc, kdy jsme zjistili, že nevíme kam dál. Další čtyři hodiny jsme chodili snad do všech směrů a hledali nějakou známku naší cesty. Super výkonná čelovka mi byla úplně na hovno, jelikož při vyšším osvětlení vás oslňovala okolní mlha. Byli jsme doslova v řiti.

Fyzicky jsme ještě fungovali, ale hlava už toho měla dost. Ten pocit, že chcete jít prostě dolů, ale za boha nevíte kudy. A kdybyste si vybrali špatnou cestu, tak se můžete totálně zaseknout někde v půlce několika-set-metrové stěny. Prostě to bylo na hovno a řešení nejmenšího zla bylo to zabivakovat a počkat až se rozední.

Byly asi čtyři hodiny ráno a mínus deset, když jsme začli hledat místo na bivak a kopat jeskyňku, kde bychom se aspoň trochu natáhli a věřte mi, že na hřebenu ve výšce asi 3700 m n.m. to není zrovna triviální problém. Dle mého názoru jsme museli vypadat jak dva Dědová Mrázové hledající Nástěnku.

V 05:00 jsme naházeli batohy a lana pod sebe, nasoukali jsme aspoň těla asi do metrové díry, přikryli si nohy mojí Gore-Texovou bundou a pokoušeli se usnout. Samozřejmě asi nemusím zdůrazňovat, že žádný spacák, karimatku nebo bivakovací pytel (který jsem si zapomněl v chatě) jsme neměli. Naštěstí má šlo prakticky jen o čas a o osvěžení našich mozkových buněk.

Přibližně po hodině "spánku" jsme si dali krátkou snídani a po velmi nepříjemném nasoukání do horolezeckého vybavení jsme se znovu dali do prozkoumávání okolí. Mlha byla stejně hustá a neprostupná jako v noci, ale přinejmenším aspoň ta její bílá barva byla trochu optimističtější než její předešlá kolegyně černá. A kupodivu jsme se asi po hodině prozkoumávání shodli na jedné cestě, která byla sice dosti nedostupná, ale v dáli slibovala zlepšení. Nalezl jsem tedy do dosti úzkého vyústění kuloáru, který skýtal dosti náročné lezecké místa, kde jsme některé z nich radši slaňovali.

Potom, co jsme klesli přibližně 30 výškových metrů od našeho bivakovacího místa jsme zažili totální euforii, když jsme si oba vzpomněli na místo, kde jsme právě prolézali. Kdybych za sebou nemel již 30 hodin výstupu, aso bych radostí vyskočil až na Aiguille Verte, ale takhle nám stačilo jen vzájemné pokynutí dvou nalezenců.

Jestli si myslíte, že teď příjde klasícké "... a tak slezli dolů a došli spolu šťastně až do chaty!", tak vás musím bohužel trochu zklamat. Sice jsme již měli směr, vzpomínky a opuštěné smyce se vraceli, ale ještě nás čekala jedna netriviální překážka v podobě obrovské odtrhové trhliny při vstupu na ledovec. Když jsme k ni došli bylo asi 14:00 a dosti rozměklý sníh dělal z tři metry široké trhliny obávaného nepřítele. Nejprve jsme zkusili jeden mostík, který se pode mnou takřka propadl a tudíž jsme si vybrali trochu zacházku, ale za to jistotu, že odtrhovou trhlinu překonáme bez újmy. Tohle se nám sice nakonec podařilo, ale neříkej hop, dokud... dokud nespadneš do další trhliny asi 100 m pod odtrhovou :) Naštěstí byla dost zasypaná sněhem, a tak jsem se zastavil jen asi metr od okraje s nataženým lanem, na kterém mě bedlivě jistil Javor. Po chvilkovém šoku jsem nemotorně vylezl a zajistil jsem z druhé strany Javora, který tu moji trhlinku "přeplaval" po břiše.

Pak už stojí za zmínku jen nekonečná neprostupná mlha, skrz kterou jsme i přes nesčetné fata-morgány dorazily kolem půl šesté až dolů na chatu!

Dodatek: Když jsme s odstupem času znovu a znovu analyzovali naši cestu, dospěli jsme k následujícímu feedbacku:

Co jsme udělali dobře?

  • Měli jsme dostatek jídla, tekutin a péřovky.
  • Neklesali jsme o velké vzdálenosti, když jsme si nebyli stoprocentně jisti.

Co jsme udělali špatně?

  • GPS navigace (tracking) nebo satelitní telefon by nám mohl dost pomoci.
  • Nezapomenout bivakovací pytel na chatě!
  • Pokud nejsme vybaveni na bivak, je nutno mít pevně stanovený čas, kdy se otočíme nazpátek.