Grossglockner (Velký zvoník)

Úspěšný výstup na Stok Kangri - Himaláje, Ladakh, Indie

Stok Kangri

Cíl výpravy: Stok Kangri (6153 m n.m.), Himaláje, Ladakh - Indie

Trasa: normálka

Členové výpravy: Mrqa, Martin Hanák

Časotrvání: cca 3-4 dny, start 1.8. 2010
Vybavení: mačky, turistický cepín

Plánované náklady (bez vybavení): 12 000 kč/os letenka + 800 kč/os permit

V létě roku 2010 jsem se vypravil s hnutím Brontosaurus na projekt Krajní meze La Ngonpo, který spoločíval v dobrovolničení v oblasti malého Tibetu neboli Ladakhu. Byl to nezapomenutelný zážitek a můj první kontakt s Indií, kterou jsem si následně doslova zamiloval. Po třech týdnech jsme skončili s dobrovolničením a začal volný program, kdy jsme se v různých skupinkách rozprchli napříč celou Indií. Já jsem však Ladakh ještě opustit nehodlal, jelikož jsme se s kamarádem Martinem Hanákem rozhodli, že pokusíme zdolat jednu z nejvyšších hor Ladakhu monumentální Stok Kangri.

Skeč mapy výstupu.

Není se kde ztratit, prostě podél potoka nahoru.

Včera vy, ale dneska ji vám natrhnu já! ;-)

C1 ve výšce 5300 m n.m.

Mačky a jde se na to. 3h ráno 5400 m n.m.

Trochu strmější pasáž před sedlem, výška 5950 m n.m.

Martin v sedle ve výšce 5950 m n.m.

Hřeben Ladakhu.

Vrchóóól!!!

Vítězné cigárko nesmí chybět!

K2 ze Stok Kagri.
Tenkrát jsme byli ještě takový horolezečtí benjamínci, jelikož většina našich zkušeností pramenila z tůr napříč Českem, Slovenskem a možná trochu víc, takže spíš takový lepší turisti. Každopádně jsme měli cíl a věděli jsme, že je tato hora dost frekventovaná a spíše "choďák" tedy obtížnostně VHT, kde stačí jen mačky a jeden turistický cepín pro jistotu. Martin byl tou dobou profi fotbalista, a pokud se nepletu, tak s mačkami ani cepínem zatím nepřišel moc do kontaktu. U mě to bylo sice o něco lepší, ale ani jeden jsme neměli zkušenosti z takovouhle výškou. Abychom se ujistili, že na to máme, a že nemusíme vyhazovat prachy za expedici s průvodcem - myslím, že stojí něco kolem 20 000 rupií, tj. 8 000 Kč na osobu - rozhodli jsme se udělat výškovou přípravu.

Příprava

Již přílet do hlavního města Ladakhu Lehu, který leží ve výšce 3 500 m n.m. dal dost dobrovolníkům co pro to, ale já s Martinem jsme neměli větší problémy a po pár nenáročných dnech jsme běhali jak kamzíci. Dalším kontaktem s výškou byl pochod do jednoho kláštera ve výšce asi 4 300 m n.m. Tenhle pochod však absolvovala celá naše dobrovolnická skupina bez větších problémů, takže asi to moc náročné nebylo.

Což však byla pro nás určitě dobrá příprava, byl trek z Mulbekhu, kde jsme dva týdny dobrovolničili, na nedalekou pětitisícovou horu. Vyrazili jsme brzo ráno a měli jsme před sebou přes 1700 m převýšení, což jsme chtěli zvládnout v takové výšce za jeden den. Nejdříve jsme vyzvedli našeho "průvodce", což byl jeden patnáctiletej kluk, kterýho jsme učili, a kterej se nabídl, že půjde s náma. Pouhé vyzvednutí se nakonec zvrhlo na velkou snídaní, jelikož nás jeho rodiče chtěli poznat a na pořádnou dávku kumysu neboli zkvašeného kobylího mléka. Tenhle nápoj vám zprvu přijde odporný, ale pak si ho prostě zamilujete. Problém je však v tom, že pokud na něho nejste zvyklý - myslím tím na kumys z jedné kobyly - tak se po něm skoro najisto po...... Naštěstí to ve vás nejdřív tak dvě tři hodiny bublá, a teprve pak se dostaví očisťující klystýr.

Vyrazili jsme tedy nahoru na horu, a přibližně za 8 hodin jsme ušli asi 20 km a vystoupali do výšky 5040 m n.m., což sice nebyl uplnej vrchol, ale jelikož tam nebyla žádná cestička a ani možnost, jak pokračovat dál, tak jsme se stím spokojili. Cesta dolů byla dlouhá, ale zábavná, jelikož jsme si ze začátku užili prdelo-bobování na zbytku sněhu, který se nalézal asi ve výšce 4700-5000m a potom jsme žrali všude-rostoucí rebarboru. Zpátky do vesnice jsme dorazili těsně po setmění, tedy asi deset večer. Tahle zkušenost nás utvrdila v jedné věci, a to v tom, že jsme schopni se pokusit o Stok Kangri samostatně bez potřeby průvodce.

Výstup

Na konci července jsme si tedy půjčili mačky, tur. cepín a návleky a vyrazili jsme směrem na k vesničce jménem Stok ve výšce asi 3350 m n.m. Od ní jsme pokračovali nahoru, kde jsme potkali pofidérní kontrolu vyžadující naše permity na Stok Kangri. Jelikož se však nejednalo o vojáky, nýbrž o nějaké divné dvě existence, tak jsme je s úspěchem ignorovali tvrdíc, že nejdem na Stok Kangri, nýbrž na horu vedle jménem Stok La, která má pod šest tisíc, a tudíž na ni permit nepotřebujem. Sice nám to furt nechtěli zbaštit, ale nakonec jsme se přes ně nějak dostali.

Výhoda výstupu na Stok Kangri je nepochybně to, že máte co chvilku nějakej kemp, kde můžete složit hlavu a dát si i nějaké občerstvení. Nám se bohužel nepodařilo vyrazit úplně časně ráno, a tak jsme měli v úmyslu se v jednom z těchto kempů postavit kemp a do bejzu dorazit až den další. Nicméně v Indii je plánování věc často zbytečná a všechno se zde hýbe a žije podle svého. Již tři týdny jsem byl v Indii a neměl větší problémy s trávením, na rozdíl od většiny ostatních. Kachní žaludek, říkal jsem si a napařoval se jako krocan. Jenže pak... v tu nejméně vhodnou chvíli... to přišlo a já musel uprostřed morény vyhledávat ty největší šutry, za který bych mohl schovat svůj zadek. Po několika odskočení a velice divného pocitu v žaludku jsme to zalomili v jednom kempu ve výšce asi 4600 m n.m. Tam jsme si dali večeři, která šla za pár hodin ven ze stanu, tentokrát vrchem. Naštěstí mi ráno již bylo lépe, a tak jsme pokračovali nahoru do bejzu ve výšce 5000 m n.m.

Věděli jsme, že v bejzu nás bez permitu nenechají, a tak jsme si vymysleli historku, že jdeme jako předvoj velké skupiny s průvodcem a několika ženskýma, kteří jdou o něco za náma a nají naše permity. A tak jsme si dali čaj, zjistili jsme, kdy jaké skupiny vyrážejí nahoru a dřív, než by mohl velitel tábora o naší historce pochybovat, jsme vyrazili do advanced base kempu ve výšce 5300 m n.m.

Toto místo bylo velice dobře situované a všem, co nepotřebují luxus připraveného čaje a možnosti míti teplou stravu z bejzu, tuhle možnost doporučuju. Najdete zde místo asi na čtyři stany a nedaleko teče voda z ledovce. My jsme tam byli sami a dle toho, co jsem vypozoroval, je vcelku standardní pro tenhle advanced base kemp, takže se nemusíte obávat, že by tam nebylo místo. Na večeři jsme měli Martinovu skvělou rýži na sladko, která byla i po 40 minutách vaření dost tvrdá. Inu nad pět tisíc si rýži asi moc nepochutnáte :-)

Kolem osmé hodiny jsme šli spát s budíkem na půl druhé. Přibližně kolem jedné hodiny ranní jsme zaslechli prvnní útočnou skupinu, která měla opouštět base kemp kolem půlnoci. K další skupině, která měla vyrážet v jednu z bejzu, jsme se chtěli přidat. A tak jsme vstali, najedli se, nastrojili a čekali. Bylo skoro už půl třetí ráno a furt žádná druhá skupina, jen shora se zrovna vracel první
neúspěšný horolezec, který to vzdal kvůli přiznakům výškové nemoci. Naštěstí jsme se s ním dali do řeči, a tak jsme zjistili, že žádná druhá skupinka nejde. Původně jsme se chtěli k někomu přidat, abychom třeba nesešli z cesty nebo tak něco, jenže teď nám nezbylo nic jiného než vyrazit na férovku po stopách nahoru.

Velice brzy začal na kamenitém podkladě přibívat sníh a my jsme nasazovali mačky. Pokračovali jsme mírným stoupáním nahoru a naštěstí jsme již po pár výškových metrech od tábora zahlédli světla čelovek, tudíž jsme měli aspoň správný směr.

Přibližně ve výšce 5500 m n.m. začal obávaný úsek, kdy nás čekalo asi 450 m převýšení ve svahu o sklonu asi 50, místy až 60 stupňů. Jak jsme stoupali nahoru, začalo se rozednívata velice brzy jsme dohnali první odpadlíky předchozí skupiny. Teď už jsme před sebou vcelku jasně viděli celý ten 450 m úsek, po kterém se pomalu plazit pestrobarevný had sčítající asi 20
horolezců.

Byla to naše první zkušenost s tekhle vysokými horami a dost jsme se báli toho, jak bude naše tělona takovou výšku reagovat. Kupodivu jsme však skoro neztráceli tempo a rychlost, takže jsme brzy začli předbíhat jednu skupinku horolezců za druhou. Jak jsme stoupali po strmém zmrzlém ledovci, stoupaly i hladiny adrenalinu, endorfinu a dalších povzbuzujících látek, které nás dostávali do opojného transu a ďábelského tempa.

450 m stoupání bylo za námi a my jsme dovršili hřeben ve výšce 5950 m n.m. během jehož výstupu jsme se prohnali přes většinu horolezců a teď nám zbývalo posledních 200 výškových metrů a dvě skupinky dobyvatelů. Když už dojdete sem na hřeben, vidíte ten krásný výhled a cítíte velikost hory, která se k vám začíná sklánět, již nemůžete směrovat své kroky jiným směrem než jí naproti.

A tak jsme plní euforie zdolávali poslední metry, doháněli poslední první skupinky až kolem půl sedmé ráno jsme po necelých ctyřech hodinách a 850 výškových metrech stanuli spolu s první skupinkou a vrcholu Stok Kangri ve výšce 6150 m n.m. Bylo asi hodinu po východu slunce a my jsme si užívali
krásného slunečného počasí na jedné z nejvyšších hor Ladakhu s grandiózním výhledem na hřeben Himalájů s dominantní K2.

Cesta dolů by nestála za dlouhé popisování, kdybych si asi ve výšce 5700 m brutálně nezvrtl kotník. Stalo se to tak, jak by mnozí předpokládali - z blbosti! Plní eufórie po úspěšném výstupu, jsme si chtěli trošku okořenit sestup dolů, a tak jsme některé prudší úseky sjížděli po zadku. No a jak tak sjíždím, tak se mi to najednou rozjede, já brzdím, a vona ta mrcha mačka se sekne a já si přejedu nohu.

No, co vám budu povídat. Bolest jak sviňa a cesta dolů nám nakonec trvala o hodinu dýl než cesta nahoru. Fakt jsem si dost dlouho říkal, jestli ta noha není zlomená, jelikož ta bolest byla ukrutná. Každopádně nějakým způsobem jsme se dostali do našeho tábora, kde jsme si dali na chvilku voraz, jelikož jsem zkučel jak pes. Po jídle a krátkém spánku jsme sbalili stan a pokrčovali srze base kemp dolů. Moje kondice nám paradoxně pomohla k tomu, že když na nás velitel kempu výtáhl záležitost s permity, že žádná skupinka s našimi permity nepřišla, ukázal jsem mu nohu s tím, že jsem si ji zvrkl při cestě do advanced base kempu
a tudíž jsme stejně nehoru nešli. Dokonce mi ještě půjčil hůl, aby se mi lépe chodilo.

Cestou dolů se nám podařilo ještě potkat skupinku dvou českých holek a jednoho postaršího chlapa, kteří měli namířeno nahoru na Stok Kangri, avšak POZOR! bez cepínů a bez maček. No, prostě uplní magoři, kteří si chtěli asi něco udělat nebo co, jelikož tohle byla dost šílenost. Myslím, že těm hokám jsme tenhle sebevražedný úmysl dokázali vymluvit. U potraršího chlapa jsme nebyli tak úspěšní, a tak jsme mu nakonec půjčili jeden náš cepín s tím, že se sejdem za dva dny v Lehu. A tak jsme se po čtyřech dnech, kde cesta dolů nám zabrala více času než cesta nahoru, dostali znovu do vesnice Stok a následně zpátky do Lehu a tím se dovršílo jedno krásné dobrodružství jménem Stok Kangri.

Vítězné duo Mrqa a Martin na vrcholu Stok Kangri ve výšce 6153 m n.m.

Expedice NIGHT-RIDERS

Expedice NIGHT-RIDERS

(Mrqa, Majky, Mara)

28. 12. 2009
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.

Sebral jsem dva kamarády, Máru a Majkyho, vybavení a hlavně několik důležitých rad od svých starších rodinných přátel, kteří mají projité Jeseníky křížem-krážem, a vydali jsme se na cestu. Začátek cesty měl být asi dva kilometry před vrcholem Skřítku po cyklistické stezce přes Vernířovice. Dále jsme chtěli projít kolem Mravenečníku až k spodní nádrži Dlouhých strání, a tam se někde utábořit. Druhý den jsme měli pokračovat Divokým dolem na hřeben, a pak přes Ovčárnu na Praděd a nakonec přes Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Shodou okolností se to ale všechno odehrálo trochu jinak.

Když jsme 28.12.2009 kolem 14:00 dobruslili autem někam pod Skřítek, nemohli jsme najít cyklistickou stezku na Vernířovice. Hledali jsme a hledali, až jsme došli na Skřítek, kde jsme vytvořili nový plán cesty, a to střemhlav po zelené rovnou na hřeben k Jelení studánce. Když jsme vystoupali ke Ztraceným kamenům zahalila nás mlha jako mlíko, ale přesto tamní pohled na zledovatělé balvany, po kterých jsme klouzali jako na kluzišti, stál za to.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás. 

Ztracené kameny

Po chvíli přestala být cesta lemována stromy a vítr zavál poslední zbytky stezky a s tím i velké množství značek, hlavně ty, které nebyli na kmenech stromů. Jediná orientace, která nám zbyla, byly kůly vedoucí po hřebenu, kolem kterých jsme díky zmrzlému sněhu kráčeli bez větších potíží a bez nutnosti sněžnic. Tahle část cesty trvala necelou hodinu, ale právem se zařadila mezi největší zážitky našeho nočního dobrodružství. Při tom mrazu, větru a mlze jsme si totiž připadali, jako na vrcholcích Himalájů a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se procházíme po hřebenu jenom pár kilometrů od našich domovů.

Jelení studanka

Nad Malým kotlem

Na křižovatce Nad Malým kotlem jsme se rozhodli sejít z hřebene a zase po zelené dojít přes Františkovu myslivnu až ke spodní nádrži Dlouhých strání. Sice se nám na hřebenu hrozně líbilo, ale nevěděli jsme, kde jinde bychom mohli v klidu postavit stan a nechtěli jsme spát na nějaké chatě. Navíc jsme se v tomhle počasí nechtěli ztratit při sestupu z hřebenu, kde to vůbec neznáme. A tak jsme vyrazili po zelené, která se táhla ještě nějakou chvíli po vrstevnici a tam se stalo to, s čím jsme při našem předchozím rozhodování počítali. Ztratili jsme stezku! Vrátili jsme se zpátky k poslední značce, která šla jen taktak vidět na kmeni zasněženého stromu. Nechali jsme Máru i s batohama na místě a já a Majky jsme se s čelovkama vydali každý na jinou stranu hledat značku. Dávali jsme si pozor, abychom byli pokaždé na doslech nebo dosvit toho druhého. Hledali jsme asi půl hodiny a nic. Nejhorší bylo, že v té mlze člověk úplně ztrácel orientaci, a často narážel na svoje vlastní sněhové cestičky, kudy kráčel před pěti minutama. Nakonec Mára zakřičel, že něco našel. Ten vůl nevydržel na místě a vydal se sám bez čelovky jenom s mobilem hledat značku.

Paradoxně ji našel právě on necelých 100 metrů od našeho místa. Naštěstí jsme ho našli po zvuku, ale celkem nás zamrazilo, že přes tu mlhu a tmu jsme ho vůbec neviděli ani když byl deset metrů on nás. Další část cesty už probíhala bez větších komplikací. Znovu jsme si zabruslili tentokrát ale na zledovatělé asfaltce, která se táhne kolem Františkovy myslivny až ke spodní nádrži. Naštěstí většinu pádů odnesli jen naše batohy. Kolem osmé jsme došli k parkovišti kousek od Kamenné chaty a asi po půl hodině hledání jsme našli ucházející vcelku rovné místo akorát pro stan uprostřed vedlejšího lesíku. Následovala pořádná teplá večeře, kouření vodárny, která se mnou byla zatím na všech velkých výletech, takže tady nemohla chybět, a na dobrou noc ještě nepostradatelná slivovice jako vnitřní vyhřívání.

Večerní rituál

Ranní probuzení

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Přesto jsme spali 11 hodin, a tak ranní teplá snídaně ve dvanáct byla spíš takovým ohřátým obědem. O půl druhé jsme konečně sbalení a najezení vyrazili směrem na Praděd. Jelikož jsme však nechtěli pouze kopírovat zaryté konvence chození po turistických trasách, vyhlídli jsme si stezku vytvořenou asi pěti páry otisků bot vedoucích kolem potoka směrem nahoru. Jaké bylo naše překvapení, když po sto metrech zbyly otisky jen jedny, které se klikatily křížem krážem svahem kolem potoka. A tak jsme stopovali onoho záhadného jedince, který zde bloudil pár hodin před námi. Přeskakovali jsme, přelézali jsme, někdy i podlézali, ale vždycky jsme se narovnali a pokračovali vstříc našemu cíli – teplé polívce na Pradědu

Tahle opičí dráha kolem potoka rozhodně stála za to. Ukázala nám krásné ledopády, které bychom na značené stezce určitě nepotkali, a nakonec asi po hodině a půl nás zavedla rovnou na Divoký důl, čili na modrou značku. Pokračovali jsme po ní dále na Praděd a musím říct, že je opravdu dobře vedená a příroda kolem rozhodně stojí za to. Jen je si potřeba dávat pozor na ledové plotny, které se na stezce vyskytují v hojné míře. Zrovna tady se trekové hole dost hodily a byli jsme rádi, že jsme tudy nešli za tmy.

Kolem páté těsně po soumraku jsme dorazili na Praděd, kde následovala teplá večeře a příprava na další noční pochod a na dost silný vítr, který se tam venku proháněl jako kdyby se nechumelilo. V sedm jsme vyrazili přes Švýcárnu směrem na Červenohorské sedlo. Tuhle noc bylo opravdu jasno a měsíc zářil tak, že jsme nakonec odložili čelovky a místo nich vytáhli sluneční brýle a opalovací krémy. Následovala příjemná nenáročná procházka po hřebeni plná tmavých obrysů okolní krajiny a melancholické nálady náhodných kolemjdoucích. Ale stejně jako noc minulou, jsme ani teď nikoho nepotkali.

V devět večer jsme došli na rozcestí mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou, kde jsme se rozdělili, jelikož já a Mára jsme potřebovali stihnout poslední vlak z Koutů v deset. Intuitivně jsme zvolili trasu, která na mapě neexistovala a v reálu vedla přímo dolů. Naopak Majky pokračoval dál na sedlo, kde měl přespat ještě jednu noc, a pak přes Šerák do Petříkova. Na Pradědu jsme mu předali potřebné vybavení, aby v klidu přežil noc i kdyby se někde ztratil a doufali jsme, že během těch třech kilometrů, které na Sedlo zbývaj a za tohohle počasí, se mu nemůže nic stát.

Po vypití poslední slivovice na rozloučenou jsme já a Mára nasadili rychle tempo, lehký poklus a poslední dva kilometry i maratónský běh s patnáctikilovým batohem na zádech směrem k vlakovému nádraží v Koutech. I když jsme kousek od rozcestí narazili na stezku do Kout po zelené, připadalo nám většinu cesty, že jdem úplně někam jinam. Holt už je to dlouho, kdy jsem tam tudy jen na lyžích naposled, a tak se z plánovaných 5 km nakonec stalo 9 km. Když jsme v poslední minutě před odjezdem naskočili do vlaku, zavolal mi Majky ze Sedla, že pro něj jede mamka. „Ten vůl!“ řekl jsem si v duchu, než mi došlo, co se stalo. Kousek před sedlem, už na dohled od horské chaty, uklouzl a zlomil si ruku. Tenkrát mi došlo, že vůl není jenom on, ale my všichni tři, jelikož jsme se rozdělili a mysleli jsme si, že během těch tří kilometrů se „nemůže nic stát“.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nikdo nezemřel a před týdnem dokonce Majkymu sundali sádru... 

Poslední řádky našeho mini-cestopisu bych rád věnoval lidem, kteří přemýšlí o podobném nočním horském výletu a nemají v tomhle oboru moc zkušeností. Co se týče vybavení, tak je potřeba mít dobrou mapu, kompas, čelovku (nejlépe pro každého), nabitý mobil (při mrazu jde kapacita baterky rapidně dolů), termosku s čajem (my jsme měli každý litr a fakt se to hodilo), stan se samonosnou konstrukcí, teplý spacák a dobrou karimatku nebo rovnou dvě, jelikož izolace od země ve v zimě obzvlášť důležitá.

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Mára i Majky měli podomácku šité péřové spacáky a vyspali se luxusně. Já jsem měl spacák z mikrovlákna, dolní komfort do -8 extrém do -16, ale už jsem s ním spal přes 100 nocí venku, takže se trochu slehl, a tak jsem trochu mrznul.

Další věci, které nejsou nezbytné, ale občas se fakt hodí jsou: vařič, gps(nenahradí kompas, jelikož špatně funguje pokud je hodně zataženo), trekové hole, sněžnice(zaleží na množství a druhu sněhu a na větru), samozřejmě dobré oblečení plus nějaké náhradní a dobré naimpregnované boty.

Mějte na paměti hlavní zásady chování v horách, které jsou u nočních výletů hodně důležité. Měli byste mít takové vybaveni, abyste byli schopni přečkat noc i na hřebenu, kdyby se něco stalo. Nikdy nikoho nenechávat samotného! A chovat se hodně opatrně když padne mlha.

Expedice NIGHT-RIDERS

Pákistán a Rupal Peak

Pákistán a Rupal Peak

(by Martin)

V roce 2012 jsem se již potřetí vydal do Pakistánu, tentokrát sám. Cílem byly dvě věci (1) Soci-ekonomický výzkum ohledně dopadu výpadků Elektřiny na místní obyvatelstvo v rámci mé bakalářské práce (ke stažení zde http://ies.fsv.cuni.cz/work/index/show/id/1784/lang/en je tam i pár fotek )  a za (2) výstup na Rupal Peak 5542 normálkou. Cílem článku je přiblížit Vám  Sever Pakistánu – Gilgit Baltistan  a popsat trasu výstupu na Rupal Peak, na zdejší podmínky spíše kopeček.
Pakistán se hned po mé první návštěvě stal mojí nejoblíbenější zemí. Vlastně bych měl ale spíš říct Gilgit-Baltistan – severní část země – horolezecký ráj.  Gilgit Baltistan je velký jako Česká Republika, s populací kolem 2 mil a hlavním městem Gilgit, který má kolem 200 tisíc. Zajímavý je především tím, že sem zde stýkají 3 světová pohoří – Himalaj, Karakoram a Hindukuš. Leží zde 5 ze 14 světových osmitisícovek, přes stovku sedmiček a nespočet nižších kopců. Pokud mate rádi hory, zamilujete se hned. Proto také většina cizinců co tam potkáte (jejich opravdu málo) vám řekne, že už tam jsou poněkolikáté. 
GB je dost odříznut od zbytku světa. Známá Karakoram Highway alias KKH, která propojuje Čínský Kashgar a Pakistánský Islamabad, je nejdůležitější cesta jak pro turisty, horolezce a tak pro samotnou ekonomiku regionu. Nejvýše postavená asfaltová mezinárodní silnice na světě propojující Čínu a Pakistán. Khunjerab Pass  - hranice s čínou je ve výšce 4,693m. KKH je nazývána občas jako 8. div světa.

Každoroční sesuvy půdy jí dělají velmi těžko sjízdnou a vlastně se pořád musí opravovat. Díky špatnému počasí a vysokým horám se I přesto, že Gilgit a Skardu mají letiště s “každodenním” spojením, této cestě pravděpodobně nevyhnete. Cesta autobusem z Islamabadu do Gilgitu trvá někde od 17 do 30 hodin.. a to ještě zdaleka nejste poblíž nějakého base campu

V roce 2006 se sesunula hora, zavalila údolí s KKH. Místo aut a náklaďáků teď musí vše přes nově vzniklé  obrovské jezero  Attabad převážet  lodě. Pro turistu supr projížďka, pro místní ekonomická katastrofa.
Rychle ale k věci. Rupal Peak leží v Rupal Valley, což možná znáte hlavně kuli impozantní Rupálské stěně Nanga  Parbat 8126. Z Gilgitu se do Rupálu musí člověk vrátit zpět po KKH tak 5 hodin do Astoru a pak jeepem do Tareshingu odkud se již musí pěšky přes ledovec.  Nic moc bydlení v místním hotelu vás ale odmění neuvěřitelným výhledem na sedmitisícový hřeben.

Z Tareshingu pod Rupálskou stěnu Nanga Parbat se jde tak 8 hodin úmorné cesty přes kameny pokrýtý ledovec.

 Cestu už jsem dobře znal, rok před tím jsem jí již totiž jednou absolvoval. Takže jsem spíše velel já než náš guide z Gilgitu. Pokaždé když jsem se podíval doprava nahoru nepřestával jsem věřit, jak někdo může tam nahoru Rupálskou stěnou vylézt. Vzpomněl jsem si když jsem tam loni s Markétou potkal Zdeňka Hrubýho s Márou Holečkem u jejich prvním pokusu – to byl jeden z mých nejlepších zážitků. Zdeněk Hrubý je od té doby můj vzor. Měli tam být tento rok na expedici znova, doufal jsem že je potkám, ale jak se posléze ukázalo o pár týdnů mě kuli špatným sněhovým podmínkám předběhli a šli nahoru z jiné strany...  achjo.
Rupálská stěna v pozadí - je považována za nejvyšší stěnu na světě – 4km skoro kolmé skály s ledem.

Rupal Peak ale pořád nikde, mezi okolními vršky se bohužel ztrácí a je zastíněn. Z údolí se jde nahoru do útočného tábora po cestičkách od dobytka asi 8 hodin. Já jsem na počasí moc štěstí bohužel neměl, vrchol Rupal Peaku byl skryt v mracích vlevo.

Lehce poprchávalo, nemohli jsme v campu zůstat více než dvě noci. Ostatní pospíchali domu na oslavy konce Ramadánu - Eid. Již od 2 ráno jsme byli vzhůru a kontrolovali počasí. Bohužel ani hvězdička nebyla vidět. Vítr nám ale dával naději na zlepšení. Měli jsme štěstí a okolo 4 jsme přeci jenom s čelovkami vyšli přes ledovec k úpatí hory. Israr bohužel nemohl pokračovat, měl problém s mačkami. Stoupali jsme nahoru již jen ve třech.
Opět začalo pršet. S přibývajícím deštěm začali padat kameny a suť. Asi na půl hodiny jsem se ukryli a doufali, že to přestane, jinak bychom se museli otočit. Opět jsme měli štěstí a počasí se začalo umoudřovat.

Nejtěžší část cesty vedla  přes úsek příkrého ledového pole s občasnými padajícími šutry. Bez sedáků či ledových šroubů to byl docela adrenalin.

Dál již byla cesta až na občasné trhliny vcelku bezpečná. Sněhu bylo málo, seraky dobře viditelné a na laviny to nevypadalo.

Na vrcholu byla stejně mlha a tak za zmínku ještě stojí vrcholový snímek s mojí špatně kalibrovanou GPSkou a Plzničkou, kterou jsem si teda nakonec nahoře neotevřel, už takhle bylo asi 2 odpoledne a my museli pospíchat dolu.

Expedice Rupal Peak 2012 – první výstup sezóny na Rupal Peak. Naše kompletní skupina.

Úspěšná expedice na Chopicalqui a Pisco - Andy, Peru

Chopicalqui a Pisco

Cíl výpravy: Chopicalqui (6354m n.m.) a Pisco (5752m n.m.), Cordillera Blanca, Peru

Trasa: jiho-zapadní normálka (AD-) na Chopicalqui a severo-západní normálka (PD) Pisco

Členové výpravy: Mrqa, Majky

Časotrvání: cca týden

Plánované náklady: zpáteční letenka Lima 25 000 kč/os, vstup do národního parku 800 kč/os 

Pozn.: ŽADNÝ PERMIT NENÍ POTŘEBA!

Těsně před vrcholem Chopicalqui - 6354 m n.m.

Lima

Na začátku srpna 2012 jsme s Majkym dorazili do hlavního města Peru Limy. Toto město je podivuhodná slátanina klasické městské výstavby, šílené dopravy, špatného jídla a chudinských čtvrtí, které naleznete zejména na okrajích Limy. Jak lze asi usuzovat, není moc o co stát, a tak jsme co nejdřív chtěli vyrazit do hor.

Vcelku mě překvapilo, že dálková autobusová doprava v Peru funguje dost v pohodě a dokonce autobusy často splňují evropské standardy na rozdíl od těch příměstských. Na nádraží nebyl problém sehnat lístky na další den, a tak jsme tedy vyrazili na osmihodinovou cestu do Huarazu.

Huaraz

Typické peruánské jídlo - morče ;-)

Chopicalqui v Classic Climbs...

Z busu do morena kempu.

Morena kemp Chopicalqui.

Cesta do C1.

Neříkej hop dokud...

C1

Těsně pod vrcholem Chopicalqui.

Výhled z Chopicalqui na Huonday.

Dvě buzny na vrcholu! :-D

Lavinové pole cestou na Huonday.

Cestou na Pisco.

Východ slunce na Piscu.

Sestup z Pisca.

Sestup s Pisca tesně před bejzem.

V Huarazu, které je velkým turistickým (horolezeckým) centrem, si můžete půjčit veškeré vybavení které je potřeba, takže sebou nemusíte tahat prakticky nic. Navíc je to celkem hezké město, kde najdete i něco málo z kultury Inků, a jestli vám nevadí jíst brambory na sto způsobů a k tomu grilované kuře, věřím, že si Huaraz zamilujete. Horozezeckých možností kolem Huarazu je tolik, že mnoho lidí zde stráví týdny a týdny lozením s možností se zúčastnit různých výcvikových kurzů, lezení na bolderech či na skále, a pak hurá na nějakou z 25 šestitisícovek a nebo si vybrat něco ze sta pětitisícovek. Co se týče dostupnosti informací, tak existuje jedna knížka Classic Climbs of the Cordillera Blanca, Peru, která velice dobře popisuje mnoho různých vrcholů a cest, a je často dostupná v Guest Housech v Huarazu.

NICMÉNĚ mějte na paměti, že ledovce se časem dost mění a 5 let stará informace (fotka, cesta) už nemusí být dávno aktuální. Proto je nejlepší odchytnout někoho z mnoha horolezců (často Němci a Švýcaři), kteří se se v Huarazu pohybují, a zeptat se přímo jich.

Dávejte si také pozor na mylnou informaci, kterou můžete dostat v některých ziskuchtivých horolezeckých agenturách, že je potřeba permit a průvodce. Tohle je úplná blbost a jen z vás chtějí tahat peníze! Jediný, co potřebujete, je zaplatit vstup do národního parku (myslím, že to bylo 100 solů, tedy asi 800) a tohle můžete udělat i v autobuse, který vás tam zaveze, což v našem případě znamenalo do sedla mezi severním a jižním hřebenem Pisco valley (asi 4000 m n.m.), odkud jsme stoupali na Chopicalqui. A když navíc jedete normální autobusovou linkou s místňákama, tak si při vstupní kontrole do parku někdo před vás stoupne a místní vrátný, v podobě vojáka peruánské armády, opravdu předstírá, že si vás nevšiml a žádná kontrola se tedy nekoná. Takhle jsme neúmyslně ušetřili každý 100 somů. Při zpáteční cestě jsme však jeli stopem, takže jsme "ostražitému" oku vrátného neunikli. Zeptal se na permity, my jsme hodili přiblblý výraz, on se šibalsky usmál a jelo se dál :-)

Výstup Chopicalqui

Od místa, kde nás vysadil autobus, jsme pokračovali asi 200 výškových metrů do předsunutého bejzu, který byl však dost nízko a rychle dosažen, a tak jsme po krátkém románku s místníma krávama pokračovali zas nahoru. Jelikož jsme měli s sebou jídlo asi na 9 dní, schovali jsme asi půlku z toho pod šutr v morénovém údolí kousek od přesunutého bejzu. Cesta poté pokračovala typickým skalnatým reliéfem až do pravého (či možná advanced) bejzu ve výšce asi 5000 m n.m., kde jsme rozbili tábor.

Druhý den ráno byla mlha, jak mlíko, ale postupem času se začala vytrácet, a tak jsme přibližně ve dvanáct vyrazili nahoru do C1. Věděli jsme, že by to nemělo být daleko navíc teploty se celou dobu díky mírné oblačnosti drželi pod bodem mrazu, a tak nebylo kam spěchat. Měli jsme informaci, že na původní cestě spadl sněhový můstek přes jednu trhlinu, a že bychom se měli vydat někam doprava, abychom to obešli. Takový byl plán, který se avšak úplně nevydařil, jelikož jsme šli nahoru sami a nevěděli jsme, kde máme tedy odbočit, a tak jsme nakonec neodbočili a skákali jsme asi přes metr a půl širokou a asi 15 m hlubokou trhlinu. No, byla to prdel :) ale, když vás u toho někdo jistil, tak to rozhodně nebylo nijak nebezpečné. Trasa byla celou dobu plus-mínus zřejmá a viditelná, a tak jsme asi po třech hodinách dorazili z bejzu do C1 ve výšce přibližně 5450 m n.m.

Jelikož jsme toho chtěli stihnout co nejvíc, rozhodli jsme se, že nahoru půjdem už tuto noc. Měli jsme informaci, že jedna skupina vyráží v jednu a druhá ve dvě ráno. A tak jsme kolem sedmé zalehli, abychom si dopřáli aspoň trochu spánku. Bohužel tenhle rychlý výstup bez pořádné aklimatizace způsobil, že jsme se moc nevyspali. Hlavně Majky prej nezamhouřil oko... asi měl moc energie ;-)

V jednu ráno byl budíček. Poté následovala rychlá snídaně v podobě čínské polívky, což je na nočních výstupech opravdu chuťovka, jelikož rozespanému, unavenému člověku ve výšce nad pět tisíc to chutná ještě daleko méně než čilému, hladovému člověku někde tam dole... ale to už k těm hubeno-rozpočtovým expedicím asi patří :)

Každopádně něco po druhé hodině ranní jsme vylezli najezení ze stanu a zjistili jsme, že všichni až na nás již úspěšně opustili tábor. A tak jsem na sebe rychle navlíkl všechno vybavení a... dalších 15min jsem čekal na toho šupáka Majkyho. Nohy mezitím zmrzli a já jsem si znovu a znovu říkal, že tohle je poslední expedice, na kterou jedu s tímhle "osobním vlakem Olomouc-Krnov".*

Pozn.*: Trasa Olomouc-Krnov je nechvalně známá jako nejpomalejší rychlíková trasa v ČR :)

Poté, co nám již všichni zmizeli z dohledu, Majky konečně donasazoval všechno vybavení a vyrazili jsme po stopách nahoru. Nejdříve jsme asi tři hodiny stoupali po svahu cca 40-50 stupňů stále s obtížnosti VHT(PD). Přibližně ve výšce 5900 mě trochu rozbolela hlava, ale ibáč s teplým čajem to po chvilce spravil. Toto je nejprimitivnější řešení příznaků lehké výškové nemoci a kupodivu funguje dost dobře.

Těsně před východem slunce cca ve výšce 6000 m n.m. jsme dorazili k místu, kde jsme střetli skupinku, která vyrazila před námi a to na místě, které konečně odpovídalo obtížnosti AD-. Čekal nás asi 60m svah s nejistým nástupem do 80 stupňů s pozvolným přechodem po dvou lanových délkách až na 60 stupňům, kde už se dalo jít. Prakticky jediná opravdu obtížná část byl ten nástup, kde jsme využili dvou šroubů, které tam nechal někdo před námi. Proto je dobré mít jeden až dva šrouby s sebou v případě, že si to budete muset odjistit sami. 

Poslední část výstupu jsem si opravdu užil. Zejména těsně před vrcholem vás čekalo několik krásných přechodů to hranách ledovce. Bylo asi 7:00, když jsme s Majkym a asi dalšími deseti lidmi stanuli na vrcholu. Krasné počasí, nádherný výhled a intenzivní pocit zadostiučinění ze zdolání prvního opravdu lezeckého vrcholu nad 6000 stál vážně za to!

Cesta dolů byla až na zmíněné strmé místo zprvu v pohodě, jenže pak se do toho začali opírat slunko, sníh tál a mi už jsme taky toho měli dost. Nekonečný sestup, kdy jsme se opíkali jak buřty na ohni jsme přerušili ve chvíli, kdy jsme konečně uviděli C1 tábor. V tu chvíli jsme oba padli na zem, strhali ze sebe mačky a oblečení a na dobrou půlhodinu jsme se vyvalili. Následně jsme se donutili vstát a doplazit se aspoň tu zbývající půlhodinu ke stanu, kde jsme znova lehli jak zabití. Následovalo pár hodin insolmie asi s takovýmhle scénářem: 

• sundat vybavení a bundu; spánek
• sundat boty; spánek
• hrozný vedro, vylézt ze stanu a lehnout venku; spánek 

Pak jsme již konečně vstali, udělali si žřádlo a vydali se dolů do bejzu. Zde jsme se akorát zmohli postavit stan a zas zalehnout. Druhý den jsme nikam nespěchali, a tak jsme se parádně vyspali dorůžova... nebo aspoň já, jelikož Majkymu ten spánek zas nějak nešel. Každopádně další den, jsme sešli až dolů do údolí. Po cestě jsme vyzvedli zásoby a vydali jsme se vstříc dalšímu cíly 6394 m vysoké hoře Huonday. 

Výstup na Pisco 

Z místa, kde jsme přijeli před 4 dny autobusem jsme se vydali na druhou stranu, klesli asi 200 výškových metrů, a pak stoupali nahoru do výšky asi 4500 m n.m., kde jsme dorazili už skoro za setmění. Měli jsme už plné zuby té pořád stejné instantní stravy, i když občasné konzervy tomu dost pomáhaly, ale ty jsou zas moc těžké, takže jich s sebou berete jen po málu. Každopádně jsme měli v plánu se trochu plácnout přes kapsu a dát si aspoň polévku.

V chatě se naštěstí svítilo, ale všechny dveře již byly zavřeny. Hlad nám nedal, a tak jsem zaklepal na jedno okno, za kterým se svítilo. Chvilku nic, avšak pak se okno otevřelo a já jsem svoji velmi lámanou španělštinou vysvětloval, co tam vlastně chceme. Po pár nechápavých výrazech se konečně na tváři v okně rozhostil úsměv a my jsme byli vpuštěni dovnitř. Čekalo tam na nás asi 5 Peruánců s jednou italskou dívkou. Zprvu jsme moc nevěděli, co máme čekat, ale naštěstí jsme si evidentně chtěli s námi popovídat, a tak jsme pustili do dlouhé a záživné debaty, kde jsem ze sebe potil nejrůznější španělské výrazy, a tam kde chyběly, nastoupili gesta a všemožné jiné nonverbální prostředky. Každopádně jsme dostali dvě porce polévky a čaj, spali jsme na madracích místo plánovaného stavění stanu, ráno pak kafe a snídani, jenže to jsme ještě netušili, kolik to bude stát. Měli jsme s sebou asi jen padesát dolarů a podle místního ceníku by nás tenhle servis měl přijít na 80 dolarů na osobu... Majky se už připravoval na mytí nádobí, když v tom z nich vypadlo, že prej stejně neměli žáný hosty; že si s námi dobře pokecali; a že po nás nic nechcou, jen ať na sebe prý dáváme pozor, jelikož na jinak nejvíc frekventovaném základním táboře pro Pisco a Huonday teď nikdo není. Navíc jsme se dozvěděli dost d;ležitou informaci, že na Huonday letos zatím nikdo nevylezl, a že je to příliš nebezpečné.

Když jsme se po dlouhém loučení vydali znovu na cestu, čekala nás velice nepříjemná a ukrutně dlouhá moréna, které nás skoro umořila k smrti. Naštěstí jsme čas od času měli výhled na Huonday, která se opravdu zdála více a více nebezpečná. Zejména jsme si na ni všimli dvou věcí:

• ledovcová hrana, po které se mělo asi v půli cesty vystoupat na takové ledové náměstíčko mezi třemi vrcholy Huonday (North, East, West), byla stržena a místo toho tam byl velmi strmý skalnatý úsek tak na dvě délky lana.
• první půlka cesty vedla přes lavinové pole, kde jsme viděli několikrát spadnout lavinu.

A když k tomu přidám fakt, že Majkymu nějak docházely síly a dost ne mě ztrácel, bylo víceméně rozhodnuto, že na Huonday nejdem. Druhá varianta, kterou jsme měli v merku již od začátku, byla o něco menší a lehčí hora Pisco. 

Původně jsme si sice mysleli, že tato nejfrekventovanější hora tohoto údolí bude jako Praděd o Velikonocích přeplněný turisty všech věkových a výkonnostních kategorií, ale jak již avizovali, naši peruánští kamarádi z chaty, bejz, která byl asi tři hodiny cesty od chaty ve výšce 4900 m n.m., byl úplně prázdný.

Tohle nás dost překvapilo a já jsem byl navíc trochu zarmoucen tím, že jelikož jsme tady nikoho nepotkali, tak Huonday prostě padá. Nicméně jsme se domluvili, že v noci vyrážíme nahoru.

Vyrazili jsme kolem druhé hodiny ranní jsme a po první půlhodině morény, které jsme už měli plné zuby, jsme konečně došli na úpatí ledovce, kde jsme nasadili mačky. Velice rychle se nám podařilo ztratit stopu, jelikož jsme prakticky žádnou opravdovou stopu zatím nenašli a obcházeli jsme pár velkých trhlin, které však šly naštěstí již z velké dálky vidět. 

Čím jsme stoupali užší možnost výstupu byla a brzy jsme našli opravdu něco, co by se dalo považovat za stopu. Stoupali jsme výš a výš, jenže Majkymu to prostě nějak nešlo. Prvotní taktika, která fungovala na Chopicalqui - tj. mít Majkyho vepředu a tím pádem mu nechat určovat tempo, což je dost důležitá psychická výhoda - tady prostě nefungovala. Věděl jsem, že Majky poslední noci blbě spí a asi se na něm začala projevovat únava z předešlého výstupu. Já jsem naopak byl dost pln energie, a tak jsem převzal otěže a posledních sto výškových metrů jsem se ho snažil doslova tahat nahoru.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme asi 5 minut před východem slunce dorazili na Vrchol ve výšce 5752 m n.m. a poprvé se nám podařilo užít si východ slunce v takové výšce. Následovalo vrcholové cigárko, kdy jsem při zapalování obou cigaret málem umrzl a udusil se zároveň, a pak cesta dolů. 

Když už jsme byli na půli cesty do bejzu kolem osmé hodiny ranní, tak jsme konečně potkali prvního ninju-horolezce, který se svýma dvěma technickýma cepínama vypadal opravdu nebezpečně.... a to hlavně sám pro sebe, jelikož na Piscu potřebujete jen jeden turisťák :-) A pak už byl bejz a cesta zpátky dolů do Huarazu.

Zima: Velký Rozsutec a Málá Fatra

Zima: Velký Rozsutec a Málá Fatra

Cíl výpravy: Velký Rozsutec, 1610 m n.m., Malá Fatra, Slovensko
Trasa: podél potoka nahoru, červená hřebenovka a po zelené dolů
Členové výpravy: Mrqa, Majky
Časotrvání: 2,5 dne
Obtížnost: VHT
Náklady (bez vybavení): 800 na zpáteční jízdenku
Vybavení: sněžnice, mačky, cepín, lavinové vybavení, stan, vařič, slivovice

Je to už nějakej ten pátek, kde jsme spolu s Majkym uskutečnili jeden krásný výlet na Velký Rozsutec a Malou Fatru. Původně jsme chtěli jít někam do Vysokých Tater a vybrat si jeden z mnoha dvoutisícovývh vrcholů, ale nakonec jsme dostali tip od Javora na tuhle dominantní štítovitou horu v Malé Fatře, kde by výstup v zimě v mačkách a sněžnicích mohl být dosti zajímavým. Matně jsem si vzpomínal, jak jsem kdysi šel s rodiči na Malý Rozsutec, jehož bílé vápencové skály se mi moc líbily. A tak se mi zimní noční výšlap na jeho většího bráchu Velkého Rozsutce začínal víc a víc zamlouvat...

V pátek 16.3.2012 kolem druhé hodiny odpolední jsme přijeli do Štefánové a vydali jsme se po žluté značce nahoru na Sedlo Vrchpodžiar, kde jsme zahli doprava po zelené. Počasí bylo super a sníh byl trochu rozbředlý, takže jsme naplno využívali sněžnice, které jsme si s sebou brali. Jelikož jsme měli s sebou i mačky a cepín, což jsme hodlali náležitě využít, na rozcestí Pod Tesnou Rizňou jsme zahli chvilku po modré, a

Bez sněžnic ani ránu :-)

No, není to nádhera!

Majky na vrcholu Velkého Rozsutce

potom přímo nahoru strmým žlebem. Odměnou za tuhle offroadovou odbočku nám byl překrásný výhled na Nízké Tatry. Na značku jsme se zpátky napojili u rozcestí Pod Tanečnicou, kde jsme přes Sedlo Medzirozsutce pokračovali po červené na vrchol. Celkem nás překvapilo, že posledních 40 výškových metrů jsme si parádně zalezli v pěkné fujavici. Na vrcholu jsme stanuli kolem 18:00 a užili jsme si nádherného větrného západu slunce.

Poté jsme již za tmy sestoupili do údolíčka k rozcestí Medziholie, kde jsme si rozbili stan. Následovala teplá večeře a chladná, hvězdná noc při popíjení slivovice. Původně jsme chtěli sbalit stan, než nás tu někdo najde. Avšak ani budíček na šest ráno nestačil k tomu, abychom se nepozorovaně sbalili. Samozřejmě, že se nejednalo o zelené, ale stejně mě překvapilo, že o půl sedmé ráno už jsou někteří hodinu cesty od nejbližší civilizace... inu Slováci ;-)

Po vydatné snídani jsme kolem osmé vyrazili nahoru na Stoh. Bylo pěkné slunečné počasí a brzo jsme potkávali další zimní hlavně, běžkaře a skialpinisty. Nahoře na Stohu jsme se pokochali výhledem na Tatry a trochu ošlehali větrem. Následoval strmý sešup dolů po červené a potom přes Poludňový grúň, Hromové až na Chleb a vrchní stanici Vrátnej. Jenom škoda, že čím víc jsme se přibližovali ke stanici, tím víc zimních turistů, běžkařu apod. jsme potkávali a na chatě to už byl takovej malej Václavák. Ale co by člověk čekal, když bylo tak pěkně a navíc tam vede lanovka. A tak jsme si dali pod Chlebom zelňačku s chlebom a pokračovali jsme nahoru na nejvyšší horu Malé Fatry Velký Kriváň.

Jenom škoda, že už to nebyl žádnej horolezeckej výšlap, kde potkáváte jen kamzíky a laviny, ale spíš taková zimní turistika. Každopádně se nám podařilo zastihnout západ slunce ještě na hřebenu a navíc se lidi již vytratili. Znovu jsme tedy zůstali sami obklopení horami, sněhem a zapadajícím sluncem, takže dokonalá horalská idylka :-)

Jelikož už jsme měli jen tak půl hodiny světla, rozhodli jsme se sejít s hřebene, jelikož spaní na hřebeni hned vedle Velkého Kriváně, by se nemuselo určitým lidem líbit. A tak jsme klesli asi 300m do Sedla Na koni, kde jsme rozbili tábor. Další krásná noc, teď už jen ze zbytkem slivovice z noci předešlé a ráno jsme vyrazili dolů do Bělé, kde jsme chytli autobus do Žiliny a jeli jsme zase domů...

Rozsutec při západu slunce.	Bez maček ani ránu ;-)	Ranní Rozsutec.	Hore na Stoh.