úterý 26. května 2015

Verte

40 hodin na Aiguille Verte

verzi od Javora (anglicky) naleznete zde.

Cíl výpravy: Aiguulle Verte (4122 m n.m.), Mont-Blanský masiv, Francie
Trasa: Moine Ridge, AD+ (D), M4+
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání: 40 h
Dobyto: Kóta 4050 m n.m., 24.5. 2015


Prolog:
Tak tohle se trochu zvrtlo... :) Nebudu říkat, že to nebylo nebezpečný, ale ani to, že bychom byli v ohrožení života. Bylo to takové 40-ti hodinové delirium, kdy jsme si už téměř sáhli na dno svých fyzických i psychických sil - ale, kupodivu, nám vždycky ještě kousek zbýval...


V sobotu 23.5. 2015 kolem 7:30 jsme z Javorem vyrazili kousek od Chamonix směrem na ledovec Mer de Glance. Nechtěli jsme brát lanovku, jak to dělá většina lidí, a tak jsme si to vyšlápli pěkně po turistické cestě a potom klesli přibližně na kvótu 1600 m n.m., kde jsme nastoupili na ledovec. Nástup to nebyl moc jednoduchý a příště bych si to radši obešel přes Montevers, ale jakmile jsme nasadili mačky, tak to jakž takž šlo.

Následovala dost pohodová tůra přes civilizovaný ledovec, kde byly všechny trhliny dost malá nebo jasně viditelné a brzy jsme došli na kvótu 2200 m n.m., kde jsme nasadili sedáky, vyšplhali po žebříkách a pokračovali až k chatě Refuge du Couvercle (2687 m n.m.). I když byl teprve začátek sezóny, chata měla solidní obsazenost asi 30 lidi. Možná už nám tenkrát mělo dojít, že když všichni jdou klasickou cestou přes Whymper kuloár a nikdo přes Moine Ridge jako my, je to trochu divný...

V neděli v 01:00 vstávačka, rychlá snídaně a ve 01:40 jsme již vyráželi po stopách předchozích Whymperovců, kteří vyráželi z chaty již v 01:00. Přibližně za dvě hodiny jsme došli na kvótu 3300 m n.m., kde jsme se oddělili od "pelotonu" směřující k Whymperovu koloáru, přelezli odtrhovou trhlinu, odložili sněžnice s hůlkama a vylezli přibližně 100 výškových metrů JJZ směrem. Poté následoval poměrně krátká kuloár, který nás vyvrhl na menší hřebínek ve výšce přibližně 3550 m n.m. Bylo přibližně sedm ráno a my jsme se těšili z nádherného počasí.

Žebříková lezení cestou na Refuge Couverle Nahoru od odtrhové trhliny ke kuloáru. Moine Ridge 3550 m n.m

Několikrát jsme potkali smyce omotané kolem četných kuželovitých šutrů, což nám dodávalo jistoty správného směru. Stoupali jsme tedy dál směrem na SV, kde nás poprvé čekalo trochu náročnější (asi 3 UIAA) i pokus zdolat asi čtyřmetrový ledopádek.

Až dosud jsme postupovali víceméně dle plánu. Sice jsme nebyli moc rychlý, ale jelikož cesta nebyla zřejmá dávali jsme větší důraz na jištění. Sněhové podmínky na JJZ svahu, který byl navíc doposud kryt stínem Aiguille Verty, byly takhle brzo ráno velice dobré. Tohle se však mělo k naší nelibosti rychle změnit...

Na kvótě přebližně 3750 m n.m. jsme se znovu dostali na poměrně ostrý hřeben se spoustou sněhu, kde mnohdy byla schůdná jen JV strana, které nekompromisně měkla každou minutou pražícího slunka. V důsledku toho se náš postup dosti zpomalil a mnohdy jsme se museli vracet ze slepých uliček. Samotný hřeben se kvůli 30 cm pár-dní-starého a ještě neprovázaného tajícího sněhu stával skoro neschůdným a z jižní strana připomínali spíše sněhovou skluzavku, kterou jsme si několikrát nedobrovolně vyzkoušeli. Hold, nebylo to ideální, ale víra v to, že se třeba budeme vracet druhou stranou přes Whymper kuloár, nás hnala kupředu.


Ledopádek (3650 m n.m.) Hřeben v 3750 m n.m. JV svah (cca 30 min od předchozí fotky)

I když podmínky již nebyly vůbec ideální zejména kvůli měkkému tajícímu sněhu, pokračovali jsme nezlomě ve výstupu na další a další kvóty. Přibližně kolem 14:00 jsem uviděli Whymper kuloár, což by udávalo naší výšce úctyhodných 3900 m n.m. Jenže tohle jsme bohužel nevěděli a náš výškoměr ukazoval stále stejných 3750 m n.m. Poslední zbytky optimismu nás opustili přibližně v 16:00, kdy nás dostihla pomalu se zvedající oblačnost a mi se ponořili do neprostupné mlhy.

Pohled na Whymper kuloár.
Postupující mlha s Mont Blankem na pozadí.

Teď již naše motivaci k výstupu byla pouze vidina lehkého sestupu přes Whymper kuloár. Přestali jsme fotit (dál už bohužel žádnou fotku neuvidíte) a plně jsme se soustředili na cestu vpřed. Teploty dost nad bodem mrazu a doposud sálající slunko vytvořilo z hřebenu a JV svahu neforemnou břečku po které jsme se rozhodně nechtěli vracet. Nalézt správnou cestu bylo čím dál tím složitější a my už jsme dost dlouho neviděli žádnou smyci, která by nám potvrdila správnost naší trasy. Často jsme se vraceli ze slepých uliček nebo jsme se do pasu bořili v mokrém sněhu. Konečně v 19:00 jsme došli k místu, kde se mělo rozhodnout, zda-li se otočíme. Přibližně ve výšce 4070 m n.m. (náš výškoměr však ukazoval pouze 3780 m n.m.) a při nulové viditelnosti jsme čelili zatím nejtěžšímu úseku. Jedinou schůdnou cestou se zdálo vylezení asi 20-ti metrové stěny úzkou průrvou. Sundal jsem mačky a s batohem na zádech jsem vylezl asi 10 výškových metrů jištěn za jednu smyci a dost nešťastný friend. V té chvíli na mě Javor zavolal, že bychom to měli otočit. Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem dospěl ke stejnému názoru. Byli jsme dost mokří, promrzlý a dle výškoměru jsme to měli na vrchol ještě asi 350 m. Tohle rozhodně nebyla ideální situace a čas 19:30 nám dával necelé dvě hodiny světla...

Kdybychom tenkrát věděli, že jsme jen 70 m pod vrcholem, bylo by všechno jinak. Bohužel při takovýhle situacích přestáváte věřit vlastnímu úsudku a spoléháte se na techniku - která nám ukazovala ještě 350 výškových metrů.

Byla to hodně depresivní chvíle, když jsem dolezl zpět za Javorem, nasadil jsem si mačky a vydali jsme se zpátky stejnou cestou přes ty debilní JV stráně a měkké nestálé hřbety. Vlastně ta jediná vize, která nás táhla kupředu poslední 3 hodiny - sestup Whymper kuloárem - byla ta tam a my jsme se brodili neprostupnou mléčnou pěnou zpět po našich stopách...

Cesta zpátky nebyla příjemná a ani mi jsme neměli nejlepší náladu. Trochu nás sice potěšilo, že teplota klesla a sníh se pomalu stával kompaktnějším, ale na druhou stranu jsme si byli vědomi akutního nedostatku času. Celkem spolehlivě jsme pokračovali asi tři hodiny, kdy bílá mlha pomalu tmavla, až jsme museli nasadit čelovky a sledování našich stop bylo čím dál tím těžší. Poté jsme je ztratili nadobro... Byla asi půlnoc, kdy jsme zjistili, že nevíme kam dál. Další čtyři hodiny jsme chodili snad do všech směrů a hledali nějakou známku naší cesty. Super výkonná čelovka mi byla úplně na hovno, jelikož při vyšším osvětlení vás oslňovala okolní mlha. Byli jsme doslova v řiti.

Fyzicky jsme ještě fungovali, ale hlava už toho měla dost. Ten pocit, že chcete jít prostě dolů, ale za boha nevíte kudy. A kdybyste si vybrali špatnou cestu, tak se můžete totálně zaseknout někde v půlce několika-set-metrové stěny. Prostě to bylo na hovno a řešení nejmenšího zla bylo to zabivakovat a počkat až se rozední.

Byly asi čtyři hodiny ráno a mínus deset, když jsme začli hledat místo na bivak a kopat jeskyňku, kde bychom se aspoň trochu natáhli a věřte mi, že na hřebenu ve výšce asi 3700 m n.m. to není zrovna triviální problém. Dle mého názoru jsme museli vypadat jak dva Dědová Mrázové hledající Nástěnku.

V 05:00 jsme naházeli batohy a lana pod sebe, nasoukali jsme aspoň těla asi do metrové díry, přikryli si nohy mojí Gore-Texovou bundou a pokoušeli se usnout. Samozřejmě asi nemusím zdůrazňovat, že žádný spacák, karimatku nebo bivakovací pytel (který jsem si zapomněl v chatě) jsme neměli. Naštěstí má šlo prakticky jen o čas a o osvěžení našich mozkových buněk.

Přibližně po hodině "spánku" jsme si dali krátkou snídani a po velmi nepříjemném nasoukání do horolezeckého vybavení jsme se znovu dali do prozkoumávání okolí. Mlha byla stejně hustá a neprostupná jako v noci, ale přinejmenším aspoň ta její bílá barva byla trochu optimističtější než její předešlá kolegyně černá. A kupodivu jsme se asi po hodině prozkoumávání shodli na jedné cestě, která byla sice dosti nedostupná, ale v dáli slibovala zlepšení. Nalezl jsem tedy do dosti úzkého vyústění kuloáru, který skýtal dosti náročné lezecké místa, kde jsme některé z nich radši slaňovali.

Potom, co jsme klesli přibližně 30 výškových metrů od našeho bivakovacího místa jsme zažili totální euforii, když jsme si oba vzpomněli na místo, kde jsme právě prolézali. Kdybych za sebou nemel již 30 hodin výstupu, aso bych radostí vyskočil až na Aiguille Verte, ale takhle nám stačilo jen vzájemné pokynutí dvou nalezenců.

Jestli si myslíte, že teď příjde klasícké "... a tak slezli dolů a došli spolu šťastně až do chaty!", tak vás musím bohužel trochu zklamat. Sice jsme již měli směr, vzpomínky a opuštěné smyce se vraceli, ale ještě nás čekala jedna netriviální překážka v podobě obrovské odtrhové trhliny při vstupu na ledovec. Když jsme k ni došli bylo asi 14:00 a dosti rozměklý sníh dělal z tři metry široké trhliny obávaného nepřítele. Nejprve jsme zkusili jeden mostík, který se pode mnou takřka propadl a tudíž jsme si vybrali trochu zacházku, ale za to jistotu, že odtrhovou trhlinu překonáme bez újmy. Tohle se nám sice nakonec podařilo, ale neříkej hop, dokud... dokud nespadneš do další trhliny asi 100 m pod odtrhovou :) Naštěstí byla dost zasypaná sněhem, a tak jsem se zastavil jen asi metr od okraje s nataženým lanem, na kterém mě bedlivě jistil Javor. Po chvilkovém šoku jsem nemotorně vylezl a zajistil jsem z druhé strany Javora, který tu moji trhlinku "přeplaval" po břiše.

Pak už stojí za zmínku jen nekonečná neprostupná mlha, skrz kterou jsme i přes nesčetné fata-morgány dorazily kolem půl šesté až dolů na chatu!

Dodatek: Když jsme s odstupem času znovu a znovu analyzovali naši cestu, dospěli jsme k následujícímu feedbacku:

Co jsme udělali dobře?

  • Měli jsme dostatek jídla, tekutin a péřovky.
  • Neklesali jsme o velké vzdálenosti, když jsme si nebyli stoprocentně jisti.

Co jsme udělali špatně?

  • GPS navigace (tracking) nebo satelitní telefon by nám mohl dost pomoci.
  • Nezapomenout bivakovací pytel na chatě!
  • Pokud nejsme vybaveni na bivak, je nutno mít pevně stanovený čas, kdy se otočíme nazpátek.

pondělí 18. května 2015

prednasky chan tengri

Prednášky o Chan Tengri

Dne 12.2. se v Zábřehu na Moravě uskutečnila přednáška Mrkvy (Víta Oravy) a Majkyho (Jaroslava Maixnera) o jejich výstupu na Chan Tengri, viz. program kina Retro. Během přednášky jsme nenechali pozadu ani naše herecké nadání, a tak jsme po "první čurací pauze" zahráli krátkou scénku, kterou můžete shlédnout zde.

zleva: Majky, Zdeněk David, Mrkva

"Bez práce nejsou koláče... a bez koláčů není práce!"

Trocha romantiky z C2 (5500 m n.m.)



Dne 12.4. v Hotelu u Kociána v Trojanovicích jsme si podobnou přednášku zopakovali pro členy sportovního klub Valašské kralovství, za které Majky závodí.

Klapka podruhé...

... a jedéém!

Shkhara 2015

Shkhara - léto 2015

Tak už je nejvyšší čas na další expedici, která nám trochu zvedne hladinu adrenalinu, vyzkouší naše zkušenosti a donutí nás sáhnout si až na dno...

Expedice Shkhara 2015 - nejvyšší hora Gruzie a 4. nejvyšší hora Kavkazu, která se tyčí do úctyhodné výše 5192 m n. m. Je s podivem, že z gruzínské strany je tato hora velice málo zmapovaná a prakticky neexistuje jediný popis cesty z této strany na vrchol (aspoň v českém a anglickém jazyce). Naše expedice ve složení Mrkva (Vít Orava) a Javor (Tomáš Javůrek) se pokusí v druhé polovině července tento neduh odstranit tím, že se pokusí o zdolání a zdokumentování výstupové cesty z jižní (gruzinské) strany. V časovém horizontu dvou týdnů se pokusíme nejméně o dva pokusy různými cestami vše pouze s vlastním vybavením.

Jelikož se jedná o unikátní expedici, jejíž výsledky bychom rádi prezentovali nejenom na našich blozích, ale i formou přednášek v Praze, v okolí našich rodných měst (Šumperk, Jeseník) i jinde, rádi bychom tímto požádali o sponzorskou podporu, ať už ve formě slevy na vybavení, jeho zapůjčení či jinou formou. Případní zájemci nás můžou kontaktovat skrze komentář k tomuto příspěvku či na naší emailových adresách: orava.vit@gmail.com, tomas.javurek@physik.uni-freiburg.de

Skialpova sezona 2015

Skialpová/alpinistická sezóna 2014/2015


Tak aby to nevypadalo, že jsem se celou zimu ve Švýcarsku (kde teď momentálně pobývám) flákal, rozhodl jsem se s Vámi podělit o pár skialpových (skituristických) a skiapinistických zážitků, které jsem v zimě 2015 podnikal. Do tajů a krás tohoto sportu mě zasvětil hlavně kamarád Peterem Čendula a Tomáš Javůrek, kterým tímto děkuji za super zážitku a mnoho nových zkušeností.

Pozn: Ještě se mi nepodařilo posbírat fotky ze všech akcí, a tak se občas omezím na pouhým textový komentář. Nicméně se pokusím brzy vše doplnit ;)

1. Calfeinsen 2515 m n.m., Glarské Alpy, Švýcarsko, 28.10.

 

2. Hohneck 1363 m n.m., Vogesen, Francie, 18.1.: 

  

3. Brisen 2404 m n.m., Urnské Alpy, Švýcarsko, 9.-10.2.:

 

4. Pokus o Ringelspitz 3247 m n. m., Glarské Alpy, Švýcarsko, 21.2. - bude doplněno.

5. Columby de Gex 1688 m n. m., Jurské Alpy, Francie, 28.2. - bude doplněno.

6. Clariden 3267 m n. m., Glarnské Alpy, Švýcarsko, 19.4.

 

 

7. Brunegghorn 3833 m n.m. (pokus o Bishorn 4153 m n.m.), Valiské Alpy, 9.-10.5.

 

8. 40 hodin na Aiguille Verte 4 122 m n.m., Mont-Blanský masiv, 20.-23.5. 

 

 

neděle 10. května 2015

Brunegghorn

Brunegghorn 3833 m n.m. (pokus o Bishorn 4153 m n.m.), Valiské Alpy, 9.-10.5.

Měla to být první moje alpská čtyřtisícovka. Nakonec jsme se sice museli spokojit pouze s jejím menším bráchou Brunegghornem, ale i tak to byla nádherná alpská tůra, kdy si člověk znovu uvědomí, že vylézt na čtyřtisícovku nemusí být tak lehké... ale teď od začátku.

V sobotu 9.5. jsme (já, Peter, Karol a Kuba) dorazili ráno do Gruben, kde jsme nechali auto a vydali jsme se na dost pohodovou tůru na chatu, která byla být vzdálena jen 2-3h. 

Zamrzlé jezero Turtmannsee (2177 m n.m.) s horní přehradou cestou na chatu.
Po příchodu na chatu nás však čekalo jedno nemilé překvapení v podobě téměř prázdné plynové bomby v kuchyni, nefunkčnosti kamen na dřevo a nepřítomnosti pitné tekoucí vody. Hold, když máte platit 23 CHF za winterraum, tak byste chtěli, aby aspoň tyhle věci fungovaly. Situace se po několika neúspěšných telefonátech chatařovi vyřešila poměrně sama: sice (alespoň naše skupina) jsme mu zaplatili nocleh, ale spolu s ostatními jsme si rozebrali chatařské zásoby, což bylo pivo a 1,5l vody na každýho :)

Chata Turtmannhuette SAC, 2519 m n.m.
Pohled z chaty na serakové pole mezi Bishornem a Weisshornem, což by jeden z důvodů ke změně trasy.

Tekutiny jsme tedy měli všichni, ale s jídlem to bylo o něco horší, zejména pro ty, kteří měli jen instantní. Ale i zde se ozval společný horský duch a skupiny s nedostatkem jídla byly podarovány ostatními tak, abychom druhý den brzo ráno (tj. v noci) měli všichni z nás dost zásob na splnění naších cílů.

Zbytek odpoledne jsme věnovali nacvičování záchrany z trhlin a plánování zítřejší trasy, která se trochu změnila, jelikož jsme při pohledu na serakové pole mezi Bisshornem a Weisshornem změnili klasickou výstupovou trasu přes Trutmannletscher na delší, ale bezpečnější trasu přes Brunegghornletscher. 

V osm jsme následně zalehli... a než bys švec, zase jsme vstávali v krásných ranních alpských hodinách, tj. 02:00. Kolem 03:00 jsme vyrazili z chaty a naše skialpové dobrodružství právě začalo...

Asi kilometr od chaty jsme vystoupali jedním kuloárem na Gaessi, odkud jsme pokračovali prakticky podél letní turistické trasy nahoru do Bisjoch (3540 m n.m.) mezi Brunegghornem a Bishornem, které jsme dosáhli kolem 7:30.

04:00 výhled na Bishorn z ledovce Bruneggletscher.

05:00 východ slunce na Bishornu. Pohled z ledovce Bruneggletscher.

Ledovec Bruneggletscher.

Vlastně jsem si ani nevšiml, jak krasně ladím s mrkvovýma  barvama :D
Následovala delší pauza se svačinou a kolem 8:30 jsme vyrazili mírně dolů na Bisgletche, kde jsme se chtěli vydat jižní cestou na Bishorn. Jelikož jsme klesali poměrně dost, rozhodl jsem se vzít to "zkratkou" přímo nahoru s tím, že se vzápětí napojím na původní trasu. Bohužel se moje zkratka neukázala jako nejvhodnější, jelikož po solidním dvojkovém lezení bez jištění ústila přibližně do 50-stupňového svahu. To by ještě nebyl takový problém, kdyby slunko nepařilo jak ďas, což dělalo jižní svahy každou další hodinu nebezpečnější. Z tohoto důvodu byly naše naděje na Bishorn ty tam a my se museli otočit a vrítit zpět do sedla Bisjoch.

Karol se navrací z mojí "zkratky".

Po poměrně nepříjemném a dosti strmém sjezdu (cca 50%) jsme dorazili zpátky do sedla, kde jsme se pro lepší pocit rozhodli aspoň pro zdolání severní stěny Brunegghornu. Pohodová tůra severním svahem s náročnější vrcholovou pasáží nám přibližně za hodinu a půl naskytla opravdu nádherný výhled z vrcholu Brunegghorn (3833 m n.m.)

Mrqa na vrcholu!
2000 m dolů do údolí.
Weisshorn nalevo a Bishorn napravo.
Po dobití vrcholu jsme si nasadili lyže a vydali po šikmé severní stěně Brunegghornu zpátky na ledovec, kde na nás čekala jedna z nejlepších letošních lyžovaček, kde to šlo doslova jako po másle...
Dokonalá lyžovačka na Bruneggletscheru.
a ledová koupel jako třešnička do dortu! ;)