Verte

40 hodin na Aiguille Verte

verzi od Javora (anglicky) naleznete zde.

Cíl výpravy: Aiguulle Verte (4122 m n.m.), Mont-Blanský masiv, Francie

Trasa: Moine Ridge, AD+ (D), M4+

Členové výpravy: Mrqa, Javor

Časotrvání: 40 h
Dobyto: Kóta 4050 m n.m., 24.5. 2015


Prolog:
Tak tohle se trochu zvrtlo... :) Nebudu říkat, že to nebylo nebezpečný, ale ani to, že bychom byli v ohrožení života. Bylo to takové 40-ti hodinové delirium, kdy jsme si už téměř sáhli na dno svých fyzických i psychických sil - ale, kupodivu, nám vždycky ještě kousek zbýval...


V sobotu 23.5. 2015 kolem 7:30 jsme z Javorem vyrazili kousek od Chamonix směrem na ledovec Mer de Glance. Nechtěli jsme brát lanovku, jak to dělá většina lidí, a tak jsme si to vyšlápli pěkně po turistické cestě a potom klesli přibližně na kvótu 1600 m n.m., kde jsme nastoupili na ledovec. Nástup to nebyl moc jednoduchý a příště bych si to radši obešel přes Montevers, ale jakmile jsme nasadili mačky, tak to jakž takž šlo.

Následovala dost pohodová tůra přes civilizovaný ledovec, kde byly všechny trhliny dost malá nebo jasně viditelné a brzy jsme došli na kvótu 2200 m n.m., kde jsme nasadili sedáky, vyšplhali po žebříkách a pokračovali až k chatě Refuge du Couvercle (2687 m n.m.). I když byl teprve začátek sezóny, chata měla solidní obsazenost asi 30 lidi. Možná už nám tenkrát mělo dojít, že když všichni jdou klasickou cestou přes Whymper kuloár a nikdo přes Moine Ridge jako my, je to trochu divný...

V neděli v 01:00 vstávačka, rychlá snídaně a ve 01:40 jsme již vyráželi po stopách předchozích Whymperovců, kteří vyráželi z chaty již v 01:00. Přibližně za dvě hodiny jsme došli na kvótu 3300 m n.m., kde jsme se oddělili od "pelotonu" směřující k Whymperovu koloáru, přelezli odtrhovou trhlinu, odložili sněžnice s hůlkama a vylezli přibližně 100 výškových metrů JJZ směrem. Poté následoval poměrně krátká kuloár, který nás vyvrhl na menší hřebínek ve výšce přibližně 3550 m n.m. Bylo přibližně sedm ráno a my jsme se těšili z nádherného počasí.

Žebříková lezení cestou na Refuge Couverle	Nahoru od odtrhové trhliny ke kuloáru.	Moine Ridge 3550 m n.m

Několikrát jsme potkali smyce omotané kolem četných kuželovitých šutrů, což nám dodávalo jistoty správného směru. Stoupali jsme tedy dál směrem na SV, kde nás poprvé čekalo trochu náročnější (asi 3 UIAA) i pokus zdolat asi čtyřmetrový ledopádek.

Až dosud jsme postupovali víceméně dle plánu. Sice jsme nebyli moc rychlý, ale jelikož cesta nebyla zřejmá dávali jsme větší důraz na jištění. Sněhové podmínky na JJZ svahu, který byl navíc doposud kryt stínem Aiguille Verty, byly takhle brzo ráno velice dobré. Tohle se však mělo k naší nelibosti rychle změnit...

Na kvótě přebližně 3750 m n.m. jsme se znovu dostali na poměrně ostrý hřeben se spoustou sněhu, kde mnohdy byla schůdná jen JV strana, které nekompromisně měkla každou minutou pražícího slunka. V důsledku toho se náš postup dosti zpomalil a mnohdy jsme se museli vracet ze slepých uliček. Samotný hřeben se kvůli 30 cm pár-dní-starého a ještě neprovázaného tajícího sněhu stával skoro neschůdným a z jižní strana připomínali spíše sněhovou skluzavku, kterou jsme si několikrát nedobrovolně vyzkoušeli. Hold, nebylo to ideální, ale víra v to, že se třeba budeme vracet druhou stranou přes Whymper kuloár, nás hnala kupředu.

Ledopádek (3650 m n.m.)	Hřeben v 3750 m n.m.	JV svah (cca 30 min od předchozí fotky)

I když podmínky již nebyly vůbec ideální zejména kvůli měkkému tajícímu sněhu, pokračovali jsme nezlomě ve výstupu na další a další kvóty. Přibližně kolem 14:00 jsem uviděli Whymper kuloár, což by udávalo naší výšce úctyhodných 3900 m n.m. Jenže tohle jsme bohužel nevěděli a náš výškoměr ukazoval stále stejných 3750 m n.m. Poslední zbytky optimismu nás opustili přibližně v 16:00, kdy nás dostihla pomalu se zvedající oblačnost a mi se ponořili do neprostupné mlhy.

Pohled na Whymper kuloár.

Postupující mlha s Mont Blankem na pozadí.

Teď již naše motivaci k výstupu byla pouze vidina lehkého sestupu přes Whymper kuloár. Přestali jsme fotit (dál už bohužel žádnou fotku neuvidíte) a plně jsme se soustředili na cestu vpřed. Teploty dost nad bodem mrazu a doposud sálající slunko vytvořilo z hřebenu a JV svahu neforemnou břečku po které jsme se rozhodně nechtěli vracet. Nalézt správnou cestu bylo čím dál tím složitější a my už jsme dost dlouho neviděli žádnou smyci, která by nám potvrdila správnost naší trasy. Často jsme se vraceli ze slepých uliček nebo jsme se do pasu bořili v mokrém sněhu. Konečně v 19:00 jsme došli k místu, kde se mělo rozhodnout, zda-li se otočíme. Přibližně ve výšce 4070 m n.m. (náš výškoměr však ukazoval pouze 3780 m n.m.) a při nulové viditelnosti jsme čelili zatím nejtěžšímu úseku. Jedinou schůdnou cestou se zdálo vylezení asi 20-ti metrové stěny úzkou průrvou. Sundal jsem mačky a s batohem na zádech jsem vylezl asi 10 výškových metrů jištěn za jednu smyci a dost nešťastný friend. V té chvíli na mě Javor zavolal, že bychom to měli otočit. Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem dospěl ke stejnému názoru. Byli jsme dost mokří, promrzlý a dle výškoměru jsme to měli na vrchol ještě asi 350 m. Tohle rozhodně nebyla ideální situace a čas 19:30 nám dával necelé dvě hodiny světla...

Kdybychom tenkrát věděli, že jsme jen 70 m pod vrcholem, bylo by všechno jinak. Bohužel při takovýhle situacích přestáváte věřit vlastnímu úsudku a spoléháte se na techniku - která nám ukazovala ještě 350 výškových metrů.

Byla to hodně depresivní chvíle, když jsem dolezl zpět za Javorem, nasadil jsem si mačky a vydali jsme se zpátky stejnou cestou přes ty debilní JV stráně a měkké nestálé hřbety. Vlastně ta jediná vize, která nás táhla kupředu poslední 3 hodiny - sestup Whymper kuloárem - byla ta tam a my jsme se brodili neprostupnou mléčnou pěnou zpět po našich stopách...

Cesta zpátky nebyla příjemná a ani mi jsme neměli nejlepší náladu. Trochu nás sice potěšilo, že teplota klesla a sníh se pomalu stával kompaktnějším, ale na druhou stranu jsme si byli vědomi akutního nedostatku času. Celkem spolehlivě jsme pokračovali asi tři hodiny, kdy bílá mlha pomalu tmavla, až jsme museli nasadit čelovky a sledování našich stop bylo čím dál tím těžší. Poté jsme je ztratili nadobro... Byla asi půlnoc, kdy jsme zjistili, že nevíme kam dál. Další čtyři hodiny jsme chodili snad do všech směrů a hledali nějakou známku naší cesty. Super výkonná čelovka mi byla úplně na hovno, jelikož při vyšším osvětlení vás oslňovala okolní mlha. Byli jsme doslova v řiti.

Fyzicky jsme ještě fungovali, ale hlava už toho měla dost. Ten pocit, že chcete jít prostě dolů, ale za boha nevíte kudy. A kdybyste si vybrali špatnou cestu, tak se můžete totálně zaseknout někde v půlce několika-set-metrové stěny. Prostě to bylo na hovno a řešení nejmenšího zla bylo to zabivakovat a počkat až se rozední.

Byly asi čtyři hodiny ráno a mínus deset, když jsme začli hledat místo na bivak a kopat jeskyňku, kde bychom se aspoň trochu natáhli a věřte mi, že na hřebenu ve výšce asi 3700 m n.m. to není zrovna triviální problém. Dle mého názoru jsme museli vypadat jak dva Dědová Mrázové hledající Nástěnku.

V 05:00 jsme naházeli batohy a lana pod sebe, nasoukali jsme aspoň těla asi do metrové díry, přikryli si nohy mojí Gore-Texovou bundou a pokoušeli se usnout. Samozřejmě asi nemusím zdůrazňovat, že žádný spacák, karimatku nebo bivakovací pytel (který jsem si zapomněl v chatě) jsme neměli. Naštěstí má šlo prakticky jen o čas a o osvěžení našich mozkových buněk.

Přibližně po hodině "spánku" jsme si dali krátkou snídani a po velmi nepříjemném nasoukání do horolezeckého vybavení jsme se znovu dali do prozkoumávání okolí. Mlha byla stejně hustá a neprostupná jako v noci, ale přinejmenším aspoň ta její bílá barva byla trochu optimističtější než její předešlá kolegyně černá. A kupodivu jsme se asi po hodině prozkoumávání shodli na jedné cestě, která byla sice dosti nedostupná, ale v dáli slibovala zlepšení. Nalezl jsem tedy do dosti úzkého vyústění kuloáru, který skýtal dosti náročné lezecké místa, kde jsme některé z nich radši slaňovali.

Potom, co jsme klesli přibližně 30 výškových metrů od našeho bivakovacího místa jsme zažili totální euforii, když jsme si oba vzpomněli na místo, kde jsme právě prolézali. Kdybych za sebou nemel již 30 hodin výstupu, aso bych radostí vyskočil až na Aiguille Verte, ale takhle nám stačilo jen vzájemné pokynutí dvou nalezenců.

Jestli si myslíte, že teď příjde klasícké "... a tak slezli dolů a došli spolu šťastně až do chaty!", tak vás musím bohužel trochu zklamat. Sice jsme již měli směr, vzpomínky a opuštěné smyce se vraceli, ale ještě nás čekala jedna netriviální překážka v podobě obrovské odtrhové trhliny při vstupu na ledovec. Když jsme k ni došli bylo asi 14:00 a dosti rozměklý sníh dělal z tři metry široké trhliny obávaného nepřítele. Nejprve jsme zkusili jeden mostík, který se pode mnou takřka propadl a tudíž jsme si vybrali trochu zacházku, ale za to jistotu, že odtrhovou trhlinu překonáme bez újmy. Tohle se nám sice nakonec podařilo, ale neříkej hop, dokud... dokud nespadneš do další trhliny asi 100 m pod odtrhovou :) Naštěstí byla dost zasypaná sněhem, a tak jsem se zastavil jen asi metr od okraje s nataženým lanem, na kterém mě bedlivě jistil Javor. Po chvilkovém šoku jsem nemotorně vylezl a zajistil jsem z druhé strany Javora, který tu moji trhlinku "přeplaval" po břiše.

Pak už stojí za zmínku jen nekonečná neprostupná mlha, skrz kterou jsme i přes nesčetné fata-morgány dorazily kolem půl šesté až dolů na chatu!

Dodatek: Když jsme s odstupem času znovu a znovu analyzovali naši cestu, dospěli jsme k následujícímu feedbacku:

Co jsme udělali dobře?

• Měli jsme dostatek jídla, tekutin a péřovky.
• Neklesali jsme o velké vzdálenosti, když jsme si nebyli stoprocentně jisti.

Co jsme udělali špatně?

• GPS navigace (tracking) nebo satelitní telefon by nám mohl dost pomoci.
• Nezapomenout bivakovací pytel na chatě!
• Pokud nejsme vybaveni na bivak, je nutno mít pevně stanovený čas, kdy se otočíme nazpátek.