Vrcholový a běžecký blog: HORSKÁ VÝZVA JESENÍKY 2015

VÝZVA HOR MNĚ NEJBLIŽŠÍCH II.

Úvodní závod seriálu Rock Point Horská výzva byl na mém programu na víkend 10.-11.4.2015 už nějaký ten pátek. A jako každý rok, hlavně u závodu v Jeseníkách, který se koná jako první z celého seriálu a tedy hned na jaře, jsem netrpělivě sledoval předpovědi počasí. Oba s mým čtyřnohým parťákem Buddym máme mnohem radši běh po sněhové pokrývce než po kamenitém terénu. V tom většinou Jeseníky nezklamou, protože na vrcholcích kopců se sníh často drží až do května. Letos bylo ovšem velkým překvapením, když týden před závodem sněžilo jako kdyby byly Vánoce, vlastně na Velikonoce byla v horských střediscích mnohem lepší a sněhově vydatnější lyžovačka, než o Vánočních svátcích J. Bylo tedy jasné, že závod bude na sněhu po celé trase, od startu až po cíl.

Mezi třemi délkami tras jsem zvolil tu nejdelší, závod long s délkou 63 kilometrů (časový limit 24 hodin). Startovní kategorie byla jasná, a to dogtrekking – muži.

Z lyžařského areálu v Koutech nad Desnou závod na trase long vystartoval pět minut před páteční půlnoci. (Poloviční trať half (35 km) startovala v sobotu v 9 hodin dopoledne, a závod short (14 km) v 10 hodin). Noční starty spousta závodníků kritizuje, protože většinu trasy běží za tmy a neužijí si dostatečně přírodu a prostředí, kterým probíhají. Já mám naopak noční starty raději, kvůli chladnějšímu počasí, velké teplo přes den nedělá příliš dobře ani mě ani Badynkovi. Oproti zimní horské výzvě bylo startovní pole mnohem plnější a konkurence tedy značně větší.

Na startovní čáru jsem se s Badynkem postavil jako vždycky těsně před startovním výstřelem, ulovili jsme výhodnou pozici, téměř na samém začátku startovního pole. Start a výběh celého chumlu závodníků byl velmi svižný, až mě takové tempo zaskočilo, přesto jsem si stále hlídal pracně vydobytou předstartovní přední pozici. Po krátké úvodní asfaltové pasáži v Koutech nad Desnou, začal být terén v prvním stoupání o něco bohatší na sníh. Přestože jsem touto pasáží nechtěl probíhat mezi prvními, protože prošlapávání cesty ve sněhu je velmi náročné a ubralo by to mnoho sil nejen mně, ale i pejskovi, nakonec nám možná právě to, že jsem si od samého startu hlídali první pozice napomohlo k pěknému finálnímu umístění. Po vyčerpávající stoupání směrem do Sedla pod Vřesovou studánkou, jsme dále pokračovali směr Keprník, rozcestí pod Šerákem a dolů do Ramzové (16. kilometr, časový limit 6:30 hodin), kde byl první kontrolní bod a také občerstvovačka. Při prvním seběhu z Keprníku dolů do Ramzové, se tempo závodu ještě více zvýšilo, čemuž jsem nevěnoval příliš pozornosti a s chladnou hlavou jsem si udržoval své vlastní tempo. Na Ramzové jsme se v rychlosti, téměř za běhu občerstvili a stoupali jsme zpátky na hřeben, přes Obří skály zpět na Šerák. Tato pasáž byla klíčová! S ušetřenými silami z předchozího seběhu jsem měl navrch před spoustou závodníků, kterým jsem v tomto úseku ukázal záda a Badynek ocásek J! Od Keprníku jsme pokračovali po stejné trati až do Sedla pod Vřesovkou, už jako první pár v kategorii pán-pes.

Dál vedla trasa stále po hlavním Jesenickém hřebeni a červené turistické trase přes Červenohorské sedlo, kde byla na 25. kilometru další kontrola (časový limit 10 hodin). Moje prvotní ještě předstartovní očekávání bylo, že na Červenohorském sedle budu vzhledem ke sněhovým podmínkám až mezi 8 a 10 hodinou ráno. Proto bylo příjemným překvapením, že mi cesta rychle ubíhala a na Červeňáku jsem byl už pár hodin po půlnoci. Opět proběhlo velmi rychlé občerstvení a ze strachu z toho, že by nám nějaký další pejskař mohl šlapat na paty nebo na ocásek, jsme utíkali dál. Vlastně bych měl říct spíše klouzali dál, protože postup přes namrzlé sjezdovky na Červeňáku byl možný snad jenom po čtyřech. Nejeden závodník se tady sklouznul až dolů. Potom jsme pokračovali přes Velký Jezerník, chatu Švýcárně až na nejvyšší bod Jeseníků – vrchol Praděd (3. checkpoint, 42. kilometr, časový limit 17 hodin). Místy hlubším sněhem, místy vyfoukanými a zledovatělými pasážemi. Na Pradědu jsem byl v 6 hodin ráno a moc jsme se nezdrželi, protože další kontrola s občerstvením byla jen o pár kilometrů níž na Ovčárně. Při seběhu z Pradědu jsem si „podal štafetu“ s dalším pejskařem, který mířil k vrcholu, můj náskok tedy nebyl nijak velký. Ovčárna znamenala také poslední možnost doplnění energetických zásob a asi 18 kilometrů do cíle. Z Ovčárny nás čekalo jedno z posledních stoupání na Vysokou Holi, kde jsme si s Badynkem užili krásný východ slunce. Síly už docházeli, teplota stoupala a sníh začínal byl hluboký a rozbředlý. Badynek nadšeně běžel a stále víc napínal šňůru, která nás spojovala a já jsem se i přes ubývající síly snažil motivovat sám sebe k nepolevení tempa a dalšímu svižnému postupu. V sedle nad Malým kotlem jsme změnili směr prudce vpravo a traverzovali jsme příkrým svahem nad Františkovu myslivnu. Čím níže jsme byli, tím více bylo sněhu a místy jsme se bořili já po kolena a Buddy až po pupík. Dále jsme pokračovali vrstevnicovou cestou k Zadnímu hutisku. Tady začínalo poslední stoupání po upravené běžkařské magistrále. Nohy se nám čím dál více motaly, ale s vidinou cíle téměř „za rohem“ jsme nepolevovali. Poslední panoramatický výhled jsme si užili od horní nádrže přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně, poté jsme nastoupané výškové metry už jen rychle ztráceli. Poslední seběh černou sjezdovkou do cíle v Koutech byl krutý.

Cílovou pásku proťal Badynek se mnou v závěsu po 9 hodinách a 15 minutách od startovního výstřelu. Tento čas pro nás tedy znamenal první místo v kategorii dogtrekking – muži ( z 12 doběhnuvších dogtrekařů - mužů) a celkovou 7 příčku ze všech kategorií (celkem doběhlo 203 týmů).

Po poskytnutí všech rozhovorů a přijmutí všech díků a gratulací, jsem si začal uvědomovat jak jsme s Badynkem šikovní, že jsme zvládli tolik kilometrů, v ne zrovna lehkých podmínkách bez újmy na zdraví a ještě k tomu s ne úplně špatným výsledkem. Celý sobotní den jsme si pak v Koutech příjemně užili díky bohatému doprovodnému programu, krásnému jarnímu slunečnému počasí a společnosti prima přátel. Překvapením pro mě bylo i to, že jsme nebyl jediným klubovým reprezentantem na tomto závodu J, takže doufám, že v červnu v Krkonoších se uvidím nejen se Zdenou Cyprou a jeho parťákem, ale i s dalšíma borcama v červeném!!!