Expedice NIGHT-RIDERS

Expedice NIGHT-RIDERS

(Mrqa, Majky, Mara)

28. 12. 2009
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.

Sebral jsem dva kamarády, Máru a Majkyho, vybavení a hlavně několik důležitých rad od svých starších rodinných přátel, kteří mají projité Jeseníky křížem-krážem, a vydali jsme se na cestu. Začátek cesty měl být asi dva kilometry před vrcholem Skřítku po cyklistické stezce přes Vernířovice. Dále jsme chtěli projít kolem Mravenečníku až k spodní nádrži Dlouhých strání, a tam se někde utábořit. Druhý den jsme měli pokračovat Divokým dolem na hřeben, a pak přes Ovčárnu na Praděd a nakonec přes Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Shodou okolností se to ale všechno odehrálo trochu jinak.

Když jsme 28.12.2009 kolem 14:00 dobruslili autem někam pod Skřítek, nemohli jsme najít cyklistickou stezku na Vernířovice. Hledali jsme a hledali, až jsme došli na Skřítek, kde jsme vytvořili nový plán cesty, a to střemhlav po zelené rovnou na hřeben k Jelení studánce. Když jsme vystoupali ke Ztraceným kamenům zahalila nás mlha jako mlíko, ale přesto tamní pohled na zledovatělé balvany, po kterých jsme klouzali jako na kluzišti, stál za to.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás. 

Ztracené kameny

Po chvíli přestala být cesta lemována stromy a vítr zavál poslední zbytky stezky a s tím i velké množství značek, hlavně ty, které nebyli na kmenech stromů. Jediná orientace, která nám zbyla, byly kůly vedoucí po hřebenu, kolem kterých jsme díky zmrzlému sněhu kráčeli bez větších potíží a bez nutnosti sněžnic. Tahle část cesty trvala necelou hodinu, ale právem se zařadila mezi největší zážitky našeho nočního dobrodružství. Při tom mrazu, větru a mlze jsme si totiž připadali, jako na vrcholcích Himalájů a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se procházíme po hřebenu jenom pár kilometrů od našich domovů.

Jelení studanka

Nad Malým kotlem

Na křižovatce Nad Malým kotlem jsme se rozhodli sejít z hřebene a zase po zelené dojít přes Františkovu myslivnu až ke spodní nádrži Dlouhých strání. Sice se nám na hřebenu hrozně líbilo, ale nevěděli jsme, kde jinde bychom mohli v klidu postavit stan a nechtěli jsme spát na nějaké chatě. Navíc jsme se v tomhle počasí nechtěli ztratit při sestupu z hřebenu, kde to vůbec neznáme. A tak jsme vyrazili po zelené, která se táhla ještě nějakou chvíli po vrstevnici a tam se stalo to, s čím jsme při našem předchozím rozhodování počítali. Ztratili jsme stezku! Vrátili jsme se zpátky k poslední značce, která šla jen taktak vidět na kmeni zasněženého stromu. Nechali jsme Máru i s batohama na místě a já a Majky jsme se s čelovkama vydali každý na jinou stranu hledat značku. Dávali jsme si pozor, abychom byli pokaždé na doslech nebo dosvit toho druhého. Hledali jsme asi půl hodiny a nic. Nejhorší bylo, že v té mlze člověk úplně ztrácel orientaci, a často narážel na svoje vlastní sněhové cestičky, kudy kráčel před pěti minutama. Nakonec Mára zakřičel, že něco našel. Ten vůl nevydržel na místě a vydal se sám bez čelovky jenom s mobilem hledat značku.

Paradoxně ji našel právě on necelých 100 metrů od našeho místa. Naštěstí jsme ho našli po zvuku, ale celkem nás zamrazilo, že přes tu mlhu a tmu jsme ho vůbec neviděli ani když byl deset metrů on nás. Další část cesty už probíhala bez větších komplikací. Znovu jsme si zabruslili tentokrát ale na zledovatělé asfaltce, která se táhne kolem Františkovy myslivny až ke spodní nádrži. Naštěstí většinu pádů odnesli jen naše batohy. Kolem osmé jsme došli k parkovišti kousek od Kamenné chaty a asi po půl hodině hledání jsme našli ucházející vcelku rovné místo akorát pro stan uprostřed vedlejšího lesíku. Následovala pořádná teplá večeře, kouření vodárny, která se mnou byla zatím na všech velkých výletech, takže tady nemohla chybět, a na dobrou noc ještě nepostradatelná slivovice jako vnitřní vyhřívání.

Večerní rituál

Ranní probuzení

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Přesto jsme spali 11 hodin, a tak ranní teplá snídaně ve dvanáct byla spíš takovým ohřátým obědem. O půl druhé jsme konečně sbalení a najezení vyrazili směrem na Praděd. Jelikož jsme však nechtěli pouze kopírovat zaryté konvence chození po turistických trasách, vyhlídli jsme si stezku vytvořenou asi pěti páry otisků bot vedoucích kolem potoka směrem nahoru. Jaké bylo naše překvapení, když po sto metrech zbyly otisky jen jedny, které se klikatily křížem krážem svahem kolem potoka. A tak jsme stopovali onoho záhadného jedince, který zde bloudil pár hodin před námi. Přeskakovali jsme, přelézali jsme, někdy i podlézali, ale vždycky jsme se narovnali a pokračovali vstříc našemu cíli – teplé polívce na Pradědu

Tahle opičí dráha kolem potoka rozhodně stála za to. Ukázala nám krásné ledopády, které bychom na značené stezce určitě nepotkali, a nakonec asi po hodině a půl nás zavedla rovnou na Divoký důl, čili na modrou značku. Pokračovali jsme po ní dále na Praděd a musím říct, že je opravdu dobře vedená a příroda kolem rozhodně stojí za to. Jen je si potřeba dávat pozor na ledové plotny, které se na stezce vyskytují v hojné míře. Zrovna tady se trekové hole dost hodily a byli jsme rádi, že jsme tudy nešli za tmy.

Kolem páté těsně po soumraku jsme dorazili na Praděd, kde následovala teplá večeře a příprava na další noční pochod a na dost silný vítr, který se tam venku proháněl jako kdyby se nechumelilo. V sedm jsme vyrazili přes Švýcárnu směrem na Červenohorské sedlo. Tuhle noc bylo opravdu jasno a měsíc zářil tak, že jsme nakonec odložili čelovky a místo nich vytáhli sluneční brýle a opalovací krémy. Následovala příjemná nenáročná procházka po hřebeni plná tmavých obrysů okolní krajiny a melancholické nálady náhodných kolemjdoucích. Ale stejně jako noc minulou, jsme ani teď nikoho nepotkali.

V devět večer jsme došli na rozcestí mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou, kde jsme se rozdělili, jelikož já a Mára jsme potřebovali stihnout poslední vlak z Koutů v deset. Intuitivně jsme zvolili trasu, která na mapě neexistovala a v reálu vedla přímo dolů. Naopak Majky pokračoval dál na sedlo, kde měl přespat ještě jednu noc, a pak přes Šerák do Petříkova. Na Pradědu jsme mu předali potřebné vybavení, aby v klidu přežil noc i kdyby se někde ztratil a doufali jsme, že během těch třech kilometrů, které na Sedlo zbývaj a za tohohle počasí, se mu nemůže nic stát.

Po vypití poslední slivovice na rozloučenou jsme já a Mára nasadili rychle tempo, lehký poklus a poslední dva kilometry i maratónský běh s patnáctikilovým batohem na zádech směrem k vlakovému nádraží v Koutech. I když jsme kousek od rozcestí narazili na stezku do Kout po zelené, připadalo nám většinu cesty, že jdem úplně někam jinam. Holt už je to dlouho, kdy jsem tam tudy jen na lyžích naposled, a tak se z plánovaných 5 km nakonec stalo 9 km. Když jsme v poslední minutě před odjezdem naskočili do vlaku, zavolal mi Majky ze Sedla, že pro něj jede mamka. „Ten vůl!“ řekl jsem si v duchu, než mi došlo, co se stalo. Kousek před sedlem, už na dohled od horské chaty, uklouzl a zlomil si ruku. Tenkrát mi došlo, že vůl není jenom on, ale my všichni tři, jelikož jsme se rozdělili a mysleli jsme si, že během těch tří kilometrů se „nemůže nic stát“.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nikdo nezemřel a před týdnem dokonce Majkymu sundali sádru... 

Poslední řádky našeho mini-cestopisu bych rád věnoval lidem, kteří přemýšlí o podobném nočním horském výletu a nemají v tomhle oboru moc zkušeností. Co se týče vybavení, tak je potřeba mít dobrou mapu, kompas, čelovku (nejlépe pro každého), nabitý mobil (při mrazu jde kapacita baterky rapidně dolů), termosku s čajem (my jsme měli každý litr a fakt se to hodilo), stan se samonosnou konstrukcí, teplý spacák a dobrou karimatku nebo rovnou dvě, jelikož izolace od země ve v zimě obzvlášť důležitá.

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Mára i Majky měli podomácku šité péřové spacáky a vyspali se luxusně. Já jsem měl spacák z mikrovlákna, dolní komfort do -8 extrém do -16, ale už jsem s ním spal přes 100 nocí venku, takže se trochu slehl, a tak jsem trochu mrznul.

Další věci, které nejsou nezbytné, ale občas se fakt hodí jsou: vařič, gps(nenahradí kompas, jelikož špatně funguje pokud je hodně zataženo), trekové hole, sněžnice(zaleží na množství a druhu sněhu a na větru), samozřejmě dobré oblečení plus nějaké náhradní a dobré naimpregnované boty.

Mějte na paměti hlavní zásady chování v horách, které jsou u nočních výletů hodně důležité. Měli byste mít takové vybaveni, abyste byli schopni přečkat noc i na hřebenu, kdyby se něco stalo. Nikdy nikoho nenechávat samotného! A chovat se hodně opatrně když padne mlha.

Expedice NIGHT-RIDERS

Pákistán a Rupal Peak

Pákistán a Rupal Peak

(by Martin)

V roce 2012 jsem se již potřetí vydal do Pakistánu, tentokrát sám. Cílem byly dvě věci (1) Soci-ekonomický výzkum ohledně dopadu výpadků Elektřiny na místní obyvatelstvo v rámci mé bakalářské práce (ke stažení zde http://ies.fsv.cuni.cz/work/index/show/id/1784/lang/en je tam i pár fotek )  a za (2) výstup na Rupal Peak 5542 normálkou. Cílem článku je přiblížit Vám  Sever Pakistánu – Gilgit Baltistan  a popsat trasu výstupu na Rupal Peak, na zdejší podmínky spíše kopeček.
Pakistán se hned po mé první návštěvě stal mojí nejoblíbenější zemí. Vlastně bych měl ale spíš říct Gilgit-Baltistan – severní část země – horolezecký ráj.  Gilgit Baltistan je velký jako Česká Republika, s populací kolem 2 mil a hlavním městem Gilgit, který má kolem 200 tisíc. Zajímavý je především tím, že sem zde stýkají 3 světová pohoří – Himalaj, Karakoram a Hindukuš. Leží zde 5 ze 14 světových osmitisícovek, přes stovku sedmiček a nespočet nižších kopců. Pokud mate rádi hory, zamilujete se hned. Proto také většina cizinců co tam potkáte (jejich opravdu málo) vám řekne, že už tam jsou poněkolikáté. 
GB je dost odříznut od zbytku světa. Známá Karakoram Highway alias KKH, která propojuje Čínský Kashgar a Pakistánský Islamabad, je nejdůležitější cesta jak pro turisty, horolezce a tak pro samotnou ekonomiku regionu. Nejvýše postavená asfaltová mezinárodní silnice na světě propojující Čínu a Pakistán. Khunjerab Pass  - hranice s čínou je ve výšce 4,693m. KKH je nazývána občas jako 8. div světa.

Každoroční sesuvy půdy jí dělají velmi těžko sjízdnou a vlastně se pořád musí opravovat. Díky špatnému počasí a vysokým horám se I přesto, že Gilgit a Skardu mají letiště s “každodenním” spojením, této cestě pravděpodobně nevyhnete. Cesta autobusem z Islamabadu do Gilgitu trvá někde od 17 do 30 hodin.. a to ještě zdaleka nejste poblíž nějakého base campu

V roce 2006 se sesunula hora, zavalila údolí s KKH. Místo aut a náklaďáků teď musí vše přes nově vzniklé  obrovské jezero  Attabad převážet  lodě. Pro turistu supr projížďka, pro místní ekonomická katastrofa.
Rychle ale k věci. Rupal Peak leží v Rupal Valley, což možná znáte hlavně kuli impozantní Rupálské stěně Nanga  Parbat 8126. Z Gilgitu se do Rupálu musí člověk vrátit zpět po KKH tak 5 hodin do Astoru a pak jeepem do Tareshingu odkud se již musí pěšky přes ledovec.  Nic moc bydlení v místním hotelu vás ale odmění neuvěřitelným výhledem na sedmitisícový hřeben.

Z Tareshingu pod Rupálskou stěnu Nanga Parbat se jde tak 8 hodin úmorné cesty přes kameny pokrýtý ledovec.

 Cestu už jsem dobře znal, rok před tím jsem jí již totiž jednou absolvoval. Takže jsem spíše velel já než náš guide z Gilgitu. Pokaždé když jsem se podíval doprava nahoru nepřestával jsem věřit, jak někdo může tam nahoru Rupálskou stěnou vylézt. Vzpomněl jsem si když jsem tam loni s Markétou potkal Zdeňka Hrubýho s Márou Holečkem u jejich prvním pokusu – to byl jeden z mých nejlepších zážitků. Zdeněk Hrubý je od té doby můj vzor. Měli tam být tento rok na expedici znova, doufal jsem že je potkám, ale jak se posléze ukázalo o pár týdnů mě kuli špatným sněhovým podmínkám předběhli a šli nahoru z jiné strany...  achjo.
Rupálská stěna v pozadí - je považována za nejvyšší stěnu na světě – 4km skoro kolmé skály s ledem.

Rupal Peak ale pořád nikde, mezi okolními vršky se bohužel ztrácí a je zastíněn. Z údolí se jde nahoru do útočného tábora po cestičkách od dobytka asi 8 hodin. Já jsem na počasí moc štěstí bohužel neměl, vrchol Rupal Peaku byl skryt v mracích vlevo.

Lehce poprchávalo, nemohli jsme v campu zůstat více než dvě noci. Ostatní pospíchali domu na oslavy konce Ramadánu - Eid. Již od 2 ráno jsme byli vzhůru a kontrolovali počasí. Bohužel ani hvězdička nebyla vidět. Vítr nám ale dával naději na zlepšení. Měli jsme štěstí a okolo 4 jsme přeci jenom s čelovkami vyšli přes ledovec k úpatí hory. Israr bohužel nemohl pokračovat, měl problém s mačkami. Stoupali jsme nahoru již jen ve třech.
Opět začalo pršet. S přibývajícím deštěm začali padat kameny a suť. Asi na půl hodiny jsem se ukryli a doufali, že to přestane, jinak bychom se museli otočit. Opět jsme měli štěstí a počasí se začalo umoudřovat.

Nejtěžší část cesty vedla  přes úsek příkrého ledového pole s občasnými padajícími šutry. Bez sedáků či ledových šroubů to byl docela adrenalin.

Dál již byla cesta až na občasné trhliny vcelku bezpečná. Sněhu bylo málo, seraky dobře viditelné a na laviny to nevypadalo.

Na vrcholu byla stejně mlha a tak za zmínku ještě stojí vrcholový snímek s mojí špatně kalibrovanou GPSkou a Plzničkou, kterou jsem si teda nakonec nahoře neotevřel, už takhle bylo asi 2 odpoledne a my museli pospíchat dolu.

Expedice Rupal Peak 2012 – první výstup sezóny na Rupal Peak. Naše kompletní skupina.

Úspěšná expedice na Chopicalqui a Pisco - Andy, Peru

Chopicalqui a Pisco

Cíl výpravy: Chopicalqui (6354m n.m.) a Pisco (5752m n.m.), Cordillera Blanca, Peru

Trasa: jiho-zapadní normálka (AD-) na Chopicalqui a severo-západní normálka (PD) Pisco

Členové výpravy: Mrqa, Majky

Časotrvání: cca týden

Plánované náklady: zpáteční letenka Lima 25 000 kč/os, vstup do národního parku 800 kč/os 

Pozn.: ŽADNÝ PERMIT NENÍ POTŘEBA!

Těsně před vrcholem Chopicalqui - 6354 m n.m.

Lima

Na začátku srpna 2012 jsme s Majkym dorazili do hlavního města Peru Limy. Toto město je podivuhodná slátanina klasické městské výstavby, šílené dopravy, špatného jídla a chudinských čtvrtí, které naleznete zejména na okrajích Limy. Jak lze asi usuzovat, není moc o co stát, a tak jsme co nejdřív chtěli vyrazit do hor.

Vcelku mě překvapilo, že dálková autobusová doprava v Peru funguje dost v pohodě a dokonce autobusy často splňují evropské standardy na rozdíl od těch příměstských. Na nádraží nebyl problém sehnat lístky na další den, a tak jsme tedy vyrazili na osmihodinovou cestu do Huarazu.

Huaraz

Typické peruánské jídlo - morče ;-)

Chopicalqui v Classic Climbs...

Z busu do morena kempu.

Morena kemp Chopicalqui.

Cesta do C1.

Neříkej hop dokud...

C1

Těsně pod vrcholem Chopicalqui.

Výhled z Chopicalqui na Huonday.

Dvě buzny na vrcholu! :-D

Lavinové pole cestou na Huonday.

Cestou na Pisco.

Východ slunce na Piscu.

Sestup z Pisca.

Sestup s Pisca tesně před bejzem.

V Huarazu, které je velkým turistickým (horolezeckým) centrem, si můžete půjčit veškeré vybavení které je potřeba, takže sebou nemusíte tahat prakticky nic. Navíc je to celkem hezké město, kde najdete i něco málo z kultury Inků, a jestli vám nevadí jíst brambory na sto způsobů a k tomu grilované kuře, věřím, že si Huaraz zamilujete. Horozezeckých možností kolem Huarazu je tolik, že mnoho lidí zde stráví týdny a týdny lozením s možností se zúčastnit různých výcvikových kurzů, lezení na bolderech či na skále, a pak hurá na nějakou z 25 šestitisícovek a nebo si vybrat něco ze sta pětitisícovek. Co se týče dostupnosti informací, tak existuje jedna knížka Classic Climbs of the Cordillera Blanca, Peru, která velice dobře popisuje mnoho různých vrcholů a cest, a je často dostupná v Guest Housech v Huarazu.

NICMÉNĚ mějte na paměti, že ledovce se časem dost mění a 5 let stará informace (fotka, cesta) už nemusí být dávno aktuální. Proto je nejlepší odchytnout někoho z mnoha horolezců (často Němci a Švýcaři), kteří se se v Huarazu pohybují, a zeptat se přímo jich.

Dávejte si také pozor na mylnou informaci, kterou můžete dostat v některých ziskuchtivých horolezeckých agenturách, že je potřeba permit a průvodce. Tohle je úplná blbost a jen z vás chtějí tahat peníze! Jediný, co potřebujete, je zaplatit vstup do národního parku (myslím, že to bylo 100 solů, tedy asi 800) a tohle můžete udělat i v autobuse, který vás tam zaveze, což v našem případě znamenalo do sedla mezi severním a jižním hřebenem Pisco valley (asi 4000 m n.m.), odkud jsme stoupali na Chopicalqui. A když navíc jedete normální autobusovou linkou s místňákama, tak si při vstupní kontrole do parku někdo před vás stoupne a místní vrátný, v podobě vojáka peruánské armády, opravdu předstírá, že si vás nevšiml a žádná kontrola se tedy nekoná. Takhle jsme neúmyslně ušetřili každý 100 somů. Při zpáteční cestě jsme však jeli stopem, takže jsme "ostražitému" oku vrátného neunikli. Zeptal se na permity, my jsme hodili přiblblý výraz, on se šibalsky usmál a jelo se dál :-)

Výstup Chopicalqui

Od místa, kde nás vysadil autobus, jsme pokračovali asi 200 výškových metrů do předsunutého bejzu, který byl však dost nízko a rychle dosažen, a tak jsme po krátkém románku s místníma krávama pokračovali zas nahoru. Jelikož jsme měli s sebou jídlo asi na 9 dní, schovali jsme asi půlku z toho pod šutr v morénovém údolí kousek od přesunutého bejzu. Cesta poté pokračovala typickým skalnatým reliéfem až do pravého (či možná advanced) bejzu ve výšce asi 5000 m n.m., kde jsme rozbili tábor.

Druhý den ráno byla mlha, jak mlíko, ale postupem času se začala vytrácet, a tak jsme přibližně ve dvanáct vyrazili nahoru do C1. Věděli jsme, že by to nemělo být daleko navíc teploty se celou dobu díky mírné oblačnosti drželi pod bodem mrazu, a tak nebylo kam spěchat. Měli jsme informaci, že na původní cestě spadl sněhový můstek přes jednu trhlinu, a že bychom se měli vydat někam doprava, abychom to obešli. Takový byl plán, který se avšak úplně nevydařil, jelikož jsme šli nahoru sami a nevěděli jsme, kde máme tedy odbočit, a tak jsme nakonec neodbočili a skákali jsme asi přes metr a půl širokou a asi 15 m hlubokou trhlinu. No, byla to prdel :) ale, když vás u toho někdo jistil, tak to rozhodně nebylo nijak nebezpečné. Trasa byla celou dobu plus-mínus zřejmá a viditelná, a tak jsme asi po třech hodinách dorazili z bejzu do C1 ve výšce přibližně 5450 m n.m.

Jelikož jsme toho chtěli stihnout co nejvíc, rozhodli jsme se, že nahoru půjdem už tuto noc. Měli jsme informaci, že jedna skupina vyráží v jednu a druhá ve dvě ráno. A tak jsme kolem sedmé zalehli, abychom si dopřáli aspoň trochu spánku. Bohužel tenhle rychlý výstup bez pořádné aklimatizace způsobil, že jsme se moc nevyspali. Hlavně Majky prej nezamhouřil oko... asi měl moc energie ;-)

V jednu ráno byl budíček. Poté následovala rychlá snídaně v podobě čínské polívky, což je na nočních výstupech opravdu chuťovka, jelikož rozespanému, unavenému člověku ve výšce nad pět tisíc to chutná ještě daleko méně než čilému, hladovému člověku někde tam dole... ale to už k těm hubeno-rozpočtovým expedicím asi patří :)

Každopádně něco po druhé hodině ranní jsme vylezli najezení ze stanu a zjistili jsme, že všichni až na nás již úspěšně opustili tábor. A tak jsem na sebe rychle navlíkl všechno vybavení a... dalších 15min jsem čekal na toho šupáka Majkyho. Nohy mezitím zmrzli a já jsem si znovu a znovu říkal, že tohle je poslední expedice, na kterou jedu s tímhle "osobním vlakem Olomouc-Krnov".*

Pozn.*: Trasa Olomouc-Krnov je nechvalně známá jako nejpomalejší rychlíková trasa v ČR :)

Poté, co nám již všichni zmizeli z dohledu, Majky konečně donasazoval všechno vybavení a vyrazili jsme po stopách nahoru. Nejdříve jsme asi tři hodiny stoupali po svahu cca 40-50 stupňů stále s obtížnosti VHT(PD). Přibližně ve výšce 5900 mě trochu rozbolela hlava, ale ibáč s teplým čajem to po chvilce spravil. Toto je nejprimitivnější řešení příznaků lehké výškové nemoci a kupodivu funguje dost dobře.

Těsně před východem slunce cca ve výšce 6000 m n.m. jsme dorazili k místu, kde jsme střetli skupinku, která vyrazila před námi a to na místě, které konečně odpovídalo obtížnosti AD-. Čekal nás asi 60m svah s nejistým nástupem do 80 stupňů s pozvolným přechodem po dvou lanových délkách až na 60 stupňům, kde už se dalo jít. Prakticky jediná opravdu obtížná část byl ten nástup, kde jsme využili dvou šroubů, které tam nechal někdo před námi. Proto je dobré mít jeden až dva šrouby s sebou v případě, že si to budete muset odjistit sami. 

Poslední část výstupu jsem si opravdu užil. Zejména těsně před vrcholem vás čekalo několik krásných přechodů to hranách ledovce. Bylo asi 7:00, když jsme s Majkym a asi dalšími deseti lidmi stanuli na vrcholu. Krasné počasí, nádherný výhled a intenzivní pocit zadostiučinění ze zdolání prvního opravdu lezeckého vrcholu nad 6000 stál vážně za to!

Cesta dolů byla až na zmíněné strmé místo zprvu v pohodě, jenže pak se do toho začali opírat slunko, sníh tál a mi už jsme taky toho měli dost. Nekonečný sestup, kdy jsme se opíkali jak buřty na ohni jsme přerušili ve chvíli, kdy jsme konečně uviděli C1 tábor. V tu chvíli jsme oba padli na zem, strhali ze sebe mačky a oblečení a na dobrou půlhodinu jsme se vyvalili. Následně jsme se donutili vstát a doplazit se aspoň tu zbývající půlhodinu ke stanu, kde jsme znova lehli jak zabití. Následovalo pár hodin insolmie asi s takovýmhle scénářem: 

• sundat vybavení a bundu; spánek
• sundat boty; spánek
• hrozný vedro, vylézt ze stanu a lehnout venku; spánek 

Pak jsme již konečně vstali, udělali si žřádlo a vydali se dolů do bejzu. Zde jsme se akorát zmohli postavit stan a zas zalehnout. Druhý den jsme nikam nespěchali, a tak jsme se parádně vyspali dorůžova... nebo aspoň já, jelikož Majkymu ten spánek zas nějak nešel. Každopádně další den, jsme sešli až dolů do údolí. Po cestě jsme vyzvedli zásoby a vydali jsme se vstříc dalšímu cíly 6394 m vysoké hoře Huonday. 

Výstup na Pisco 

Z místa, kde jsme přijeli před 4 dny autobusem jsme se vydali na druhou stranu, klesli asi 200 výškových metrů, a pak stoupali nahoru do výšky asi 4500 m n.m., kde jsme dorazili už skoro za setmění. Měli jsme už plné zuby té pořád stejné instantní stravy, i když občasné konzervy tomu dost pomáhaly, ale ty jsou zas moc těžké, takže jich s sebou berete jen po málu. Každopádně jsme měli v plánu se trochu plácnout přes kapsu a dát si aspoň polévku.

V chatě se naštěstí svítilo, ale všechny dveře již byly zavřeny. Hlad nám nedal, a tak jsem zaklepal na jedno okno, za kterým se svítilo. Chvilku nic, avšak pak se okno otevřelo a já jsem svoji velmi lámanou španělštinou vysvětloval, co tam vlastně chceme. Po pár nechápavých výrazech se konečně na tváři v okně rozhostil úsměv a my jsme byli vpuštěni dovnitř. Čekalo tam na nás asi 5 Peruánců s jednou italskou dívkou. Zprvu jsme moc nevěděli, co máme čekat, ale naštěstí jsme si evidentně chtěli s námi popovídat, a tak jsme pustili do dlouhé a záživné debaty, kde jsem ze sebe potil nejrůznější španělské výrazy, a tam kde chyběly, nastoupili gesta a všemožné jiné nonverbální prostředky. Každopádně jsme dostali dvě porce polévky a čaj, spali jsme na madracích místo plánovaného stavění stanu, ráno pak kafe a snídani, jenže to jsme ještě netušili, kolik to bude stát. Měli jsme s sebou asi jen padesát dolarů a podle místního ceníku by nás tenhle servis měl přijít na 80 dolarů na osobu... Majky se už připravoval na mytí nádobí, když v tom z nich vypadlo, že prej stejně neměli žáný hosty; že si s námi dobře pokecali; a že po nás nic nechcou, jen ať na sebe prý dáváme pozor, jelikož na jinak nejvíc frekventovaném základním táboře pro Pisco a Huonday teď nikdo není. Navíc jsme se dozvěděli dost d;ležitou informaci, že na Huonday letos zatím nikdo nevylezl, a že je to příliš nebezpečné.

Když jsme se po dlouhém loučení vydali znovu na cestu, čekala nás velice nepříjemná a ukrutně dlouhá moréna, které nás skoro umořila k smrti. Naštěstí jsme čas od času měli výhled na Huonday, která se opravdu zdála více a více nebezpečná. Zejména jsme si na ni všimli dvou věcí:

• ledovcová hrana, po které se mělo asi v půli cesty vystoupat na takové ledové náměstíčko mezi třemi vrcholy Huonday (North, East, West), byla stržena a místo toho tam byl velmi strmý skalnatý úsek tak na dvě délky lana.
• první půlka cesty vedla přes lavinové pole, kde jsme viděli několikrát spadnout lavinu.

A když k tomu přidám fakt, že Majkymu nějak docházely síly a dost ne mě ztrácel, bylo víceméně rozhodnuto, že na Huonday nejdem. Druhá varianta, kterou jsme měli v merku již od začátku, byla o něco menší a lehčí hora Pisco. 

Původně jsme si sice mysleli, že tato nejfrekventovanější hora tohoto údolí bude jako Praděd o Velikonocích přeplněný turisty všech věkových a výkonnostních kategorií, ale jak již avizovali, naši peruánští kamarádi z chaty, bejz, která byl asi tři hodiny cesty od chaty ve výšce 4900 m n.m., byl úplně prázdný.

Tohle nás dost překvapilo a já jsem byl navíc trochu zarmoucen tím, že jelikož jsme tady nikoho nepotkali, tak Huonday prostě padá. Nicméně jsme se domluvili, že v noci vyrážíme nahoru.

Vyrazili jsme kolem druhé hodiny ranní jsme a po první půlhodině morény, které jsme už měli plné zuby, jsme konečně došli na úpatí ledovce, kde jsme nasadili mačky. Velice rychle se nám podařilo ztratit stopu, jelikož jsme prakticky žádnou opravdovou stopu zatím nenašli a obcházeli jsme pár velkých trhlin, které však šly naštěstí již z velké dálky vidět. 

Čím jsme stoupali užší možnost výstupu byla a brzy jsme našli opravdu něco, co by se dalo považovat za stopu. Stoupali jsme výš a výš, jenže Majkymu to prostě nějak nešlo. Prvotní taktika, která fungovala na Chopicalqui - tj. mít Majkyho vepředu a tím pádem mu nechat určovat tempo, což je dost důležitá psychická výhoda - tady prostě nefungovala. Věděl jsem, že Majky poslední noci blbě spí a asi se na něm začala projevovat únava z předešlého výstupu. Já jsem naopak byl dost pln energie, a tak jsem převzal otěže a posledních sto výškových metrů jsem se ho snažil doslova tahat nahoru.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme asi 5 minut před východem slunce dorazili na Vrchol ve výšce 5752 m n.m. a poprvé se nám podařilo užít si východ slunce v takové výšce. Následovalo vrcholové cigárko, kdy jsem při zapalování obou cigaret málem umrzl a udusil se zároveň, a pak cesta dolů. 

Když už jsme byli na půli cesty do bejzu kolem osmé hodiny ranní, tak jsme konečně potkali prvního ninju-horolezce, který se svýma dvěma technickýma cepínama vypadal opravdu nebezpečně.... a to hlavně sám pro sebe, jelikož na Piscu potřebujete jen jeden turisťák :-) A pak už byl bejz a cesta zpátky dolů do Huarazu.