Grossglockner (Velký zvoník)

Úspěšný výstup na Stok Kangri - Himaláje, Ladakh, Indie

Stok Kangri

Cíl výpravy: Stok Kangri (6153 m n.m.), Himaláje, Ladakh - Indie

Trasa: normálka

Členové výpravy: Mrqa, Martin Hanák

Časotrvání: cca 3-4 dny, start 1.8. 2010
Vybavení: mačky, turistický cepín

Plánované náklady (bez vybavení): 12 000 kč/os letenka + 800 kč/os permit

V létě roku 2010 jsem se vypravil s hnutím Brontosaurus na projekt Krajní meze La Ngonpo, který spoločíval v dobrovolničení v oblasti malého Tibetu neboli Ladakhu. Byl to nezapomenutelný zážitek a můj první kontakt s Indií, kterou jsem si následně doslova zamiloval. Po třech týdnech jsme skončili s dobrovolničením a začal volný program, kdy jsme se v různých skupinkách rozprchli napříč celou Indií. Já jsem však Ladakh ještě opustit nehodlal, jelikož jsme se s kamarádem Martinem Hanákem rozhodli, že pokusíme zdolat jednu z nejvyšších hor Ladakhu monumentální Stok Kangri.

Skeč mapy výstupu.

Není se kde ztratit, prostě podél potoka nahoru.

Včera vy, ale dneska ji vám natrhnu já! ;-)

C1 ve výšce 5300 m n.m.

Mačky a jde se na to. 3h ráno 5400 m n.m.

Trochu strmější pasáž před sedlem, výška 5950 m n.m.

Martin v sedle ve výšce 5950 m n.m.

Hřeben Ladakhu.

Vrchóóól!!!

Vítězné cigárko nesmí chybět!

K2 ze Stok Kagri.
Tenkrát jsme byli ještě takový horolezečtí benjamínci, jelikož většina našich zkušeností pramenila z tůr napříč Českem, Slovenskem a možná trochu víc, takže spíš takový lepší turisti. Každopádně jsme měli cíl a věděli jsme, že je tato hora dost frekventovaná a spíše "choďák" tedy obtížnostně VHT, kde stačí jen mačky a jeden turistický cepín pro jistotu. Martin byl tou dobou profi fotbalista, a pokud se nepletu, tak s mačkami ani cepínem zatím nepřišel moc do kontaktu. U mě to bylo sice o něco lepší, ale ani jeden jsme neměli zkušenosti z takovouhle výškou. Abychom se ujistili, že na to máme, a že nemusíme vyhazovat prachy za expedici s průvodcem - myslím, že stojí něco kolem 20 000 rupií, tj. 8 000 Kč na osobu - rozhodli jsme se udělat výškovou přípravu.

Příprava

Již přílet do hlavního města Ladakhu Lehu, který leží ve výšce 3 500 m n.m. dal dost dobrovolníkům co pro to, ale já s Martinem jsme neměli větší problémy a po pár nenáročných dnech jsme běhali jak kamzíci. Dalším kontaktem s výškou byl pochod do jednoho kláštera ve výšce asi 4 300 m n.m. Tenhle pochod však absolvovala celá naše dobrovolnická skupina bez větších problémů, takže asi to moc náročné nebylo.

Což však byla pro nás určitě dobrá příprava, byl trek z Mulbekhu, kde jsme dva týdny dobrovolničili, na nedalekou pětitisícovou horu. Vyrazili jsme brzo ráno a měli jsme před sebou přes 1700 m převýšení, což jsme chtěli zvládnout v takové výšce za jeden den. Nejdříve jsme vyzvedli našeho "průvodce", což byl jeden patnáctiletej kluk, kterýho jsme učili, a kterej se nabídl, že půjde s náma. Pouhé vyzvednutí se nakonec zvrhlo na velkou snídaní, jelikož nás jeho rodiče chtěli poznat a na pořádnou dávku kumysu neboli zkvašeného kobylího mléka. Tenhle nápoj vám zprvu přijde odporný, ale pak si ho prostě zamilujete. Problém je však v tom, že pokud na něho nejste zvyklý - myslím tím na kumys z jedné kobyly - tak se po něm skoro najisto po...... Naštěstí to ve vás nejdřív tak dvě tři hodiny bublá, a teprve pak se dostaví očisťující klystýr.

Vyrazili jsme tedy nahoru na horu, a přibližně za 8 hodin jsme ušli asi 20 km a vystoupali do výšky 5040 m n.m., což sice nebyl uplnej vrchol, ale jelikož tam nebyla žádná cestička a ani možnost, jak pokračovat dál, tak jsme se stím spokojili. Cesta dolů byla dlouhá, ale zábavná, jelikož jsme si ze začátku užili prdelo-bobování na zbytku sněhu, který se nalézal asi ve výšce 4700-5000m a potom jsme žrali všude-rostoucí rebarboru. Zpátky do vesnice jsme dorazili těsně po setmění, tedy asi deset večer. Tahle zkušenost nás utvrdila v jedné věci, a to v tom, že jsme schopni se pokusit o Stok Kangri samostatně bez potřeby průvodce.

Výstup

Na konci července jsme si tedy půjčili mačky, tur. cepín a návleky a vyrazili jsme směrem na k vesničce jménem Stok ve výšce asi 3350 m n.m. Od ní jsme pokračovali nahoru, kde jsme potkali pofidérní kontrolu vyžadující naše permity na Stok Kangri. Jelikož se však nejednalo o vojáky, nýbrž o nějaké divné dvě existence, tak jsme je s úspěchem ignorovali tvrdíc, že nejdem na Stok Kangri, nýbrž na horu vedle jménem Stok La, která má pod šest tisíc, a tudíž na ni permit nepotřebujem. Sice nám to furt nechtěli zbaštit, ale nakonec jsme se přes ně nějak dostali.

Výhoda výstupu na Stok Kangri je nepochybně to, že máte co chvilku nějakej kemp, kde můžete složit hlavu a dát si i nějaké občerstvení. Nám se bohužel nepodařilo vyrazit úplně časně ráno, a tak jsme měli v úmyslu se v jednom z těchto kempů postavit kemp a do bejzu dorazit až den další. Nicméně v Indii je plánování věc často zbytečná a všechno se zde hýbe a žije podle svého. Již tři týdny jsem byl v Indii a neměl větší problémy s trávením, na rozdíl od většiny ostatních. Kachní žaludek, říkal jsem si a napařoval se jako krocan. Jenže pak... v tu nejméně vhodnou chvíli... to přišlo a já musel uprostřed morény vyhledávat ty největší šutry, za který bych mohl schovat svůj zadek. Po několika odskočení a velice divného pocitu v žaludku jsme to zalomili v jednom kempu ve výšce asi 4600 m n.m. Tam jsme si dali večeři, která šla za pár hodin ven ze stanu, tentokrát vrchem. Naštěstí mi ráno již bylo lépe, a tak jsme pokračovali nahoru do bejzu ve výšce 5000 m n.m.

Věděli jsme, že v bejzu nás bez permitu nenechají, a tak jsme si vymysleli historku, že jdeme jako předvoj velké skupiny s průvodcem a několika ženskýma, kteří jdou o něco za náma a nají naše permity. A tak jsme si dali čaj, zjistili jsme, kdy jaké skupiny vyrážejí nahoru a dřív, než by mohl velitel tábora o naší historce pochybovat, jsme vyrazili do advanced base kempu ve výšce 5300 m n.m.

Toto místo bylo velice dobře situované a všem, co nepotřebují luxus připraveného čaje a možnosti míti teplou stravu z bejzu, tuhle možnost doporučuju. Najdete zde místo asi na čtyři stany a nedaleko teče voda z ledovce. My jsme tam byli sami a dle toho, co jsem vypozoroval, je vcelku standardní pro tenhle advanced base kemp, takže se nemusíte obávat, že by tam nebylo místo. Na večeři jsme měli Martinovu skvělou rýži na sladko, která byla i po 40 minutách vaření dost tvrdá. Inu nad pět tisíc si rýži asi moc nepochutnáte :-)

Kolem osmé hodiny jsme šli spát s budíkem na půl druhé. Přibližně kolem jedné hodiny ranní jsme zaslechli prvnní útočnou skupinu, která měla opouštět base kemp kolem půlnoci. K další skupině, která měla vyrážet v jednu z bejzu, jsme se chtěli přidat. A tak jsme vstali, najedli se, nastrojili a čekali. Bylo skoro už půl třetí ráno a furt žádná druhá skupina, jen shora se zrovna vracel první
neúspěšný horolezec, který to vzdal kvůli přiznakům výškové nemoci. Naštěstí jsme se s ním dali do řeči, a tak jsme zjistili, že žádná druhá skupinka nejde. Původně jsme se chtěli k někomu přidat, abychom třeba nesešli z cesty nebo tak něco, jenže teď nám nezbylo nic jiného než vyrazit na férovku po stopách nahoru.

Velice brzy začal na kamenitém podkladě přibívat sníh a my jsme nasazovali mačky. Pokračovali jsme mírným stoupáním nahoru a naštěstí jsme již po pár výškových metrech od tábora zahlédli světla čelovek, tudíž jsme měli aspoň správný směr.

Přibližně ve výšce 5500 m n.m. začal obávaný úsek, kdy nás čekalo asi 450 m převýšení ve svahu o sklonu asi 50, místy až 60 stupňů. Jak jsme stoupali nahoru, začalo se rozednívata velice brzy jsme dohnali první odpadlíky předchozí skupiny. Teď už jsme před sebou vcelku jasně viděli celý ten 450 m úsek, po kterém se pomalu plazit pestrobarevný had sčítající asi 20
horolezců.

Byla to naše první zkušenost s tekhle vysokými horami a dost jsme se báli toho, jak bude naše tělona takovou výšku reagovat. Kupodivu jsme však skoro neztráceli tempo a rychlost, takže jsme brzy začli předbíhat jednu skupinku horolezců za druhou. Jak jsme stoupali po strmém zmrzlém ledovci, stoupaly i hladiny adrenalinu, endorfinu a dalších povzbuzujících látek, které nás dostávali do opojného transu a ďábelského tempa.

450 m stoupání bylo za námi a my jsme dovršili hřeben ve výšce 5950 m n.m. během jehož výstupu jsme se prohnali přes většinu horolezců a teď nám zbývalo posledních 200 výškových metrů a dvě skupinky dobyvatelů. Když už dojdete sem na hřeben, vidíte ten krásný výhled a cítíte velikost hory, která se k vám začíná sklánět, již nemůžete směrovat své kroky jiným směrem než jí naproti.

A tak jsme plní euforie zdolávali poslední metry, doháněli poslední první skupinky až kolem půl sedmé ráno jsme po necelých ctyřech hodinách a 850 výškových metrech stanuli spolu s první skupinkou a vrcholu Stok Kangri ve výšce 6150 m n.m. Bylo asi hodinu po východu slunce a my jsme si užívali
krásného slunečného počasí na jedné z nejvyšších hor Ladakhu s grandiózním výhledem na hřeben Himalájů s dominantní K2.

Cesta dolů by nestála za dlouhé popisování, kdybych si asi ve výšce 5700 m brutálně nezvrtl kotník. Stalo se to tak, jak by mnozí předpokládali - z blbosti! Plní eufórie po úspěšném výstupu, jsme si chtěli trošku okořenit sestup dolů, a tak jsme některé prudší úseky sjížděli po zadku. No a jak tak sjíždím, tak se mi to najednou rozjede, já brzdím, a vona ta mrcha mačka se sekne a já si přejedu nohu.

No, co vám budu povídat. Bolest jak sviňa a cesta dolů nám nakonec trvala o hodinu dýl než cesta nahoru. Fakt jsem si dost dlouho říkal, jestli ta noha není zlomená, jelikož ta bolest byla ukrutná. Každopádně nějakým způsobem jsme se dostali do našeho tábora, kde jsme si dali na chvilku voraz, jelikož jsem zkučel jak pes. Po jídle a krátkém spánku jsme sbalili stan a pokrčovali srze base kemp dolů. Moje kondice nám paradoxně pomohla k tomu, že když na nás velitel kempu výtáhl záležitost s permity, že žádná skupinka s našimi permity nepřišla, ukázal jsem mu nohu s tím, že jsem si ji zvrkl při cestě do advanced base kempu
a tudíž jsme stejně nehoru nešli. Dokonce mi ještě půjčil hůl, aby se mi lépe chodilo.

Cestou dolů se nám podařilo ještě potkat skupinku dvou českých holek a jednoho postaršího chlapa, kteří měli namířeno nahoru na Stok Kangri, avšak POZOR! bez cepínů a bez maček. No, prostě uplní magoři, kteří si chtěli asi něco udělat nebo co, jelikož tohle byla dost šílenost. Myslím, že těm hokám jsme tenhle sebevražedný úmysl dokázali vymluvit. U potraršího chlapa jsme nebyli tak úspěšní, a tak jsme mu nakonec půjčili jeden náš cepín s tím, že se sejdem za dva dny v Lehu. A tak jsme se po čtyřech dnech, kde cesta dolů nám zabrala více času než cesta nahoru, dostali znovu do vesnice Stok a následně zpátky do Lehu a tím se dovršílo jedno krásné dobrodružství jménem Stok Kangri.

Vítězné duo Mrqa a Martin na vrcholu Stok Kangri ve výšce 6153 m n.m.

Expedice NIGHT-RIDERS

Expedice NIGHT-RIDERS

(Mrqa, Majky, Mara)

28. 12. 2009
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.

Sebral jsem dva kamarády, Máru a Majkyho, vybavení a hlavně několik důležitých rad od svých starších rodinných přátel, kteří mají projité Jeseníky křížem-krážem, a vydali jsme se na cestu. Začátek cesty měl být asi dva kilometry před vrcholem Skřítku po cyklistické stezce přes Vernířovice. Dále jsme chtěli projít kolem Mravenečníku až k spodní nádrži Dlouhých strání, a tam se někde utábořit. Druhý den jsme měli pokračovat Divokým dolem na hřeben, a pak přes Ovčárnu na Praděd a nakonec přes Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Shodou okolností se to ale všechno odehrálo trochu jinak.

Když jsme 28.12.2009 kolem 14:00 dobruslili autem někam pod Skřítek, nemohli jsme najít cyklistickou stezku na Vernířovice. Hledali jsme a hledali, až jsme došli na Skřítek, kde jsme vytvořili nový plán cesty, a to střemhlav po zelené rovnou na hřeben k Jelení studánce. Když jsme vystoupali ke Ztraceným kamenům zahalila nás mlha jako mlíko, ale přesto tamní pohled na zledovatělé balvany, po kterých jsme klouzali jako na kluzišti, stál za to.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás. 

Ztracené kameny

Po chvíli přestala být cesta lemována stromy a vítr zavál poslední zbytky stezky a s tím i velké množství značek, hlavně ty, které nebyli na kmenech stromů. Jediná orientace, která nám zbyla, byly kůly vedoucí po hřebenu, kolem kterých jsme díky zmrzlému sněhu kráčeli bez větších potíží a bez nutnosti sněžnic. Tahle část cesty trvala necelou hodinu, ale právem se zařadila mezi největší zážitky našeho nočního dobrodružství. Při tom mrazu, větru a mlze jsme si totiž připadali, jako na vrcholcích Himalájů a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se procházíme po hřebenu jenom pár kilometrů od našich domovů.

Jelení studanka

Nad Malým kotlem

Na křižovatce Nad Malým kotlem jsme se rozhodli sejít z hřebene a zase po zelené dojít přes Františkovu myslivnu až ke spodní nádrži Dlouhých strání. Sice se nám na hřebenu hrozně líbilo, ale nevěděli jsme, kde jinde bychom mohli v klidu postavit stan a nechtěli jsme spát na nějaké chatě. Navíc jsme se v tomhle počasí nechtěli ztratit při sestupu z hřebenu, kde to vůbec neznáme. A tak jsme vyrazili po zelené, která se táhla ještě nějakou chvíli po vrstevnici a tam se stalo to, s čím jsme při našem předchozím rozhodování počítali. Ztratili jsme stezku! Vrátili jsme se zpátky k poslední značce, která šla jen taktak vidět na kmeni zasněženého stromu. Nechali jsme Máru i s batohama na místě a já a Majky jsme se s čelovkama vydali každý na jinou stranu hledat značku. Dávali jsme si pozor, abychom byli pokaždé na doslech nebo dosvit toho druhého. Hledali jsme asi půl hodiny a nic. Nejhorší bylo, že v té mlze člověk úplně ztrácel orientaci, a často narážel na svoje vlastní sněhové cestičky, kudy kráčel před pěti minutama. Nakonec Mára zakřičel, že něco našel. Ten vůl nevydržel na místě a vydal se sám bez čelovky jenom s mobilem hledat značku.

Paradoxně ji našel právě on necelých 100 metrů od našeho místa. Naštěstí jsme ho našli po zvuku, ale celkem nás zamrazilo, že přes tu mlhu a tmu jsme ho vůbec neviděli ani když byl deset metrů on nás. Další část cesty už probíhala bez větších komplikací. Znovu jsme si zabruslili tentokrát ale na zledovatělé asfaltce, která se táhne kolem Františkovy myslivny až ke spodní nádrži. Naštěstí většinu pádů odnesli jen naše batohy. Kolem osmé jsme došli k parkovišti kousek od Kamenné chaty a asi po půl hodině hledání jsme našli ucházející vcelku rovné místo akorát pro stan uprostřed vedlejšího lesíku. Následovala pořádná teplá večeře, kouření vodárny, která se mnou byla zatím na všech velkých výletech, takže tady nemohla chybět, a na dobrou noc ještě nepostradatelná slivovice jako vnitřní vyhřívání.

Večerní rituál

Ranní probuzení

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Přesto jsme spali 11 hodin, a tak ranní teplá snídaně ve dvanáct byla spíš takovým ohřátým obědem. O půl druhé jsme konečně sbalení a najezení vyrazili směrem na Praděd. Jelikož jsme však nechtěli pouze kopírovat zaryté konvence chození po turistických trasách, vyhlídli jsme si stezku vytvořenou asi pěti páry otisků bot vedoucích kolem potoka směrem nahoru. Jaké bylo naše překvapení, když po sto metrech zbyly otisky jen jedny, které se klikatily křížem krážem svahem kolem potoka. A tak jsme stopovali onoho záhadného jedince, který zde bloudil pár hodin před námi. Přeskakovali jsme, přelézali jsme, někdy i podlézali, ale vždycky jsme se narovnali a pokračovali vstříc našemu cíli – teplé polívce na Pradědu

Tahle opičí dráha kolem potoka rozhodně stála za to. Ukázala nám krásné ledopády, které bychom na značené stezce určitě nepotkali, a nakonec asi po hodině a půl nás zavedla rovnou na Divoký důl, čili na modrou značku. Pokračovali jsme po ní dále na Praděd a musím říct, že je opravdu dobře vedená a příroda kolem rozhodně stojí za to. Jen je si potřeba dávat pozor na ledové plotny, které se na stezce vyskytují v hojné míře. Zrovna tady se trekové hole dost hodily a byli jsme rádi, že jsme tudy nešli za tmy.

Kolem páté těsně po soumraku jsme dorazili na Praděd, kde následovala teplá večeře a příprava na další noční pochod a na dost silný vítr, který se tam venku proháněl jako kdyby se nechumelilo. V sedm jsme vyrazili přes Švýcárnu směrem na Červenohorské sedlo. Tuhle noc bylo opravdu jasno a měsíc zářil tak, že jsme nakonec odložili čelovky a místo nich vytáhli sluneční brýle a opalovací krémy. Následovala příjemná nenáročná procházka po hřebeni plná tmavých obrysů okolní krajiny a melancholické nálady náhodných kolemjdoucích. Ale stejně jako noc minulou, jsme ani teď nikoho nepotkali.

V devět večer jsme došli na rozcestí mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou, kde jsme se rozdělili, jelikož já a Mára jsme potřebovali stihnout poslední vlak z Koutů v deset. Intuitivně jsme zvolili trasu, která na mapě neexistovala a v reálu vedla přímo dolů. Naopak Majky pokračoval dál na sedlo, kde měl přespat ještě jednu noc, a pak přes Šerák do Petříkova. Na Pradědu jsme mu předali potřebné vybavení, aby v klidu přežil noc i kdyby se někde ztratil a doufali jsme, že během těch třech kilometrů, které na Sedlo zbývaj a za tohohle počasí, se mu nemůže nic stát.

Po vypití poslední slivovice na rozloučenou jsme já a Mára nasadili rychle tempo, lehký poklus a poslední dva kilometry i maratónský běh s patnáctikilovým batohem na zádech směrem k vlakovému nádraží v Koutech. I když jsme kousek od rozcestí narazili na stezku do Kout po zelené, připadalo nám většinu cesty, že jdem úplně někam jinam. Holt už je to dlouho, kdy jsem tam tudy jen na lyžích naposled, a tak se z plánovaných 5 km nakonec stalo 9 km. Když jsme v poslední minutě před odjezdem naskočili do vlaku, zavolal mi Majky ze Sedla, že pro něj jede mamka. „Ten vůl!“ řekl jsem si v duchu, než mi došlo, co se stalo. Kousek před sedlem, už na dohled od horské chaty, uklouzl a zlomil si ruku. Tenkrát mi došlo, že vůl není jenom on, ale my všichni tři, jelikož jsme se rozdělili a mysleli jsme si, že během těch tří kilometrů se „nemůže nic stát“.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nikdo nezemřel a před týdnem dokonce Majkymu sundali sádru... 

Poslední řádky našeho mini-cestopisu bych rád věnoval lidem, kteří přemýšlí o podobném nočním horském výletu a nemají v tomhle oboru moc zkušeností. Co se týče vybavení, tak je potřeba mít dobrou mapu, kompas, čelovku (nejlépe pro každého), nabitý mobil (při mrazu jde kapacita baterky rapidně dolů), termosku s čajem (my jsme měli každý litr a fakt se to hodilo), stan se samonosnou konstrukcí, teplý spacák a dobrou karimatku nebo rovnou dvě, jelikož izolace od země ve v zimě obzvlášť důležitá.

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Mára i Majky měli podomácku šité péřové spacáky a vyspali se luxusně. Já jsem měl spacák z mikrovlákna, dolní komfort do -8 extrém do -16, ale už jsem s ním spal přes 100 nocí venku, takže se trochu slehl, a tak jsem trochu mrznul.

Další věci, které nejsou nezbytné, ale občas se fakt hodí jsou: vařič, gps(nenahradí kompas, jelikož špatně funguje pokud je hodně zataženo), trekové hole, sněžnice(zaleží na množství a druhu sněhu a na větru), samozřejmě dobré oblečení plus nějaké náhradní a dobré naimpregnované boty.

Mějte na paměti hlavní zásady chování v horách, které jsou u nočních výletů hodně důležité. Měli byste mít takové vybaveni, abyste byli schopni přečkat noc i na hřebenu, kdyby se něco stalo. Nikdy nikoho nenechávat samotného! A chovat se hodně opatrně když padne mlha.

Expedice NIGHT-RIDERS