Úspěšný výstup na Stok Kangri - Himaláje, Ladakh, Indie

Stok Kangri

Cíl výpravy: Stok Kangri (6153 m n.m.), Himaláje, Ladakh - Indie

Trasa: normálka

Členové výpravy: Mrqa, Martin Hanák

Časotrvání: cca 3-4 dny, start 1.8. 2010
Vybavení: mačky, turistický cepín

Plánované náklady (bez vybavení): 12 000 kč/os letenka + 800 kč/os permit

V létě roku 2010 jsem se vypravil s hnutím Brontosaurus na projekt Krajní meze La Ngonpo, který spoločíval v dobrovolničení v oblasti malého Tibetu neboli Ladakhu. Byl to nezapomenutelný zážitek a můj první kontakt s Indií, kterou jsem si následně doslova zamiloval. Po třech týdnech jsme skončili s dobrovolničením a začal volný program, kdy jsme se v různých skupinkách rozprchli napříč celou Indií. Já jsem však Ladakh ještě opustit nehodlal, jelikož jsme se s kamarádem Martinem Hanákem rozhodli, že pokusíme zdolat jednu z nejvyšších hor Ladakhu monumentální Stok Kangri.

Skeč mapy výstupu.

Není se kde ztratit, prostě podél potoka nahoru.

Včera vy, ale dneska ji vám natrhnu já! ;-)

C1 ve výšce 5300 m n.m.

Mačky a jde se na to. 3h ráno 5400 m n.m.

Trochu strmější pasáž před sedlem, výška 5950 m n.m.

Martin v sedle ve výšce 5950 m n.m.

Hřeben Ladakhu.

Vrchóóól!!!

Vítězné cigárko nesmí chybět!

K2 ze Stok Kagri.
Tenkrát jsme byli ještě takový horolezečtí benjamínci, jelikož většina našich zkušeností pramenila z tůr napříč Českem, Slovenskem a možná trochu víc, takže spíš takový lepší turisti. Každopádně jsme měli cíl a věděli jsme, že je tato hora dost frekventovaná a spíše "choďák" tedy obtížnostně VHT, kde stačí jen mačky a jeden turistický cepín pro jistotu. Martin byl tou dobou profi fotbalista, a pokud se nepletu, tak s mačkami ani cepínem zatím nepřišel moc do kontaktu. U mě to bylo sice o něco lepší, ale ani jeden jsme neměli zkušenosti z takovouhle výškou. Abychom se ujistili, že na to máme, a že nemusíme vyhazovat prachy za expedici s průvodcem - myslím, že stojí něco kolem 20 000 rupií, tj. 8 000 Kč na osobu - rozhodli jsme se udělat výškovou přípravu.

Příprava

Již přílet do hlavního města Ladakhu Lehu, který leží ve výšce 3 500 m n.m. dal dost dobrovolníkům co pro to, ale já s Martinem jsme neměli větší problémy a po pár nenáročných dnech jsme běhali jak kamzíci. Dalším kontaktem s výškou byl pochod do jednoho kláštera ve výšce asi 4 300 m n.m. Tenhle pochod však absolvovala celá naše dobrovolnická skupina bez větších problémů, takže asi to moc náročné nebylo.

Což však byla pro nás určitě dobrá příprava, byl trek z Mulbekhu, kde jsme dva týdny dobrovolničili, na nedalekou pětitisícovou horu. Vyrazili jsme brzo ráno a měli jsme před sebou přes 1700 m převýšení, což jsme chtěli zvládnout v takové výšce za jeden den. Nejdříve jsme vyzvedli našeho "průvodce", což byl jeden patnáctiletej kluk, kterýho jsme učili, a kterej se nabídl, že půjde s náma. Pouhé vyzvednutí se nakonec zvrhlo na velkou snídaní, jelikož nás jeho rodiče chtěli poznat a na pořádnou dávku kumysu neboli zkvašeného kobylího mléka. Tenhle nápoj vám zprvu přijde odporný, ale pak si ho prostě zamilujete. Problém je však v tom, že pokud na něho nejste zvyklý - myslím tím na kumys z jedné kobyly - tak se po něm skoro najisto po...... Naštěstí to ve vás nejdřív tak dvě tři hodiny bublá, a teprve pak se dostaví očisťující klystýr.

Vyrazili jsme tedy nahoru na horu, a přibližně za 8 hodin jsme ušli asi 20 km a vystoupali do výšky 5040 m n.m., což sice nebyl uplnej vrchol, ale jelikož tam nebyla žádná cestička a ani možnost, jak pokračovat dál, tak jsme se stím spokojili. Cesta dolů byla dlouhá, ale zábavná, jelikož jsme si ze začátku užili prdelo-bobování na zbytku sněhu, který se nalézal asi ve výšce 4700-5000m a potom jsme žrali všude-rostoucí rebarboru. Zpátky do vesnice jsme dorazili těsně po setmění, tedy asi deset večer. Tahle zkušenost nás utvrdila v jedné věci, a to v tom, že jsme schopni se pokusit o Stok Kangri samostatně bez potřeby průvodce.

Výstup

Na konci července jsme si tedy půjčili mačky, tur. cepín a návleky a vyrazili jsme směrem na k vesničce jménem Stok ve výšce asi 3350 m n.m. Od ní jsme pokračovali nahoru, kde jsme potkali pofidérní kontrolu vyžadující naše permity na Stok Kangri. Jelikož se však nejednalo o vojáky, nýbrž o nějaké divné dvě existence, tak jsme je s úspěchem ignorovali tvrdíc, že nejdem na Stok Kangri, nýbrž na horu vedle jménem Stok La, která má pod šest tisíc, a tudíž na ni permit nepotřebujem. Sice nám to furt nechtěli zbaštit, ale nakonec jsme se přes ně nějak dostali.

Výhoda výstupu na Stok Kangri je nepochybně to, že máte co chvilku nějakej kemp, kde můžete složit hlavu a dát si i nějaké občerstvení. Nám se bohužel nepodařilo vyrazit úplně časně ráno, a tak jsme měli v úmyslu se v jednom z těchto kempů postavit kemp a do bejzu dorazit až den další. Nicméně v Indii je plánování věc často zbytečná a všechno se zde hýbe a žije podle svého. Již tři týdny jsem byl v Indii a neměl větší problémy s trávením, na rozdíl od většiny ostatních. Kachní žaludek, říkal jsem si a napařoval se jako krocan. Jenže pak... v tu nejméně vhodnou chvíli... to přišlo a já musel uprostřed morény vyhledávat ty největší šutry, za který bych mohl schovat svůj zadek. Po několika odskočení a velice divného pocitu v žaludku jsme to zalomili v jednom kempu ve výšce asi 4600 m n.m. Tam jsme si dali večeři, která šla za pár hodin ven ze stanu, tentokrát vrchem. Naštěstí mi ráno již bylo lépe, a tak jsme pokračovali nahoru do bejzu ve výšce 5000 m n.m.

Věděli jsme, že v bejzu nás bez permitu nenechají, a tak jsme si vymysleli historku, že jdeme jako předvoj velké skupiny s průvodcem a několika ženskýma, kteří jdou o něco za náma a nají naše permity. A tak jsme si dali čaj, zjistili jsme, kdy jaké skupiny vyrážejí nahoru a dřív, než by mohl velitel tábora o naší historce pochybovat, jsme vyrazili do advanced base kempu ve výšce 5300 m n.m.

Toto místo bylo velice dobře situované a všem, co nepotřebují luxus připraveného čaje a možnosti míti teplou stravu z bejzu, tuhle možnost doporučuju. Najdete zde místo asi na čtyři stany a nedaleko teče voda z ledovce. My jsme tam byli sami a dle toho, co jsem vypozoroval, je vcelku standardní pro tenhle advanced base kemp, takže se nemusíte obávat, že by tam nebylo místo. Na večeři jsme měli Martinovu skvělou rýži na sladko, která byla i po 40 minutách vaření dost tvrdá. Inu nad pět tisíc si rýži asi moc nepochutnáte :-)

Kolem osmé hodiny jsme šli spát s budíkem na půl druhé. Přibližně kolem jedné hodiny ranní jsme zaslechli prvnní útočnou skupinu, která měla opouštět base kemp kolem půlnoci. K další skupině, která měla vyrážet v jednu z bejzu, jsme se chtěli přidat. A tak jsme vstali, najedli se, nastrojili a čekali. Bylo skoro už půl třetí ráno a furt žádná druhá skupina, jen shora se zrovna vracel první
neúspěšný horolezec, který to vzdal kvůli přiznakům výškové nemoci. Naštěstí jsme se s ním dali do řeči, a tak jsme zjistili, že žádná druhá skupinka nejde. Původně jsme se chtěli k někomu přidat, abychom třeba nesešli z cesty nebo tak něco, jenže teď nám nezbylo nic jiného než vyrazit na férovku po stopách nahoru.

Velice brzy začal na kamenitém podkladě přibívat sníh a my jsme nasazovali mačky. Pokračovali jsme mírným stoupáním nahoru a naštěstí jsme již po pár výškových metrech od tábora zahlédli světla čelovek, tudíž jsme měli aspoň správný směr.

Přibližně ve výšce 5500 m n.m. začal obávaný úsek, kdy nás čekalo asi 450 m převýšení ve svahu o sklonu asi 50, místy až 60 stupňů. Jak jsme stoupali nahoru, začalo se rozednívata velice brzy jsme dohnali první odpadlíky předchozí skupiny. Teď už jsme před sebou vcelku jasně viděli celý ten 450 m úsek, po kterém se pomalu plazit pestrobarevný had sčítající asi 20
horolezců.

Byla to naše první zkušenost s tekhle vysokými horami a dost jsme se báli toho, jak bude naše tělona takovou výšku reagovat. Kupodivu jsme však skoro neztráceli tempo a rychlost, takže jsme brzy začli předbíhat jednu skupinku horolezců za druhou. Jak jsme stoupali po strmém zmrzlém ledovci, stoupaly i hladiny adrenalinu, endorfinu a dalších povzbuzujících látek, které nás dostávali do opojného transu a ďábelského tempa.

450 m stoupání bylo za námi a my jsme dovršili hřeben ve výšce 5950 m n.m. během jehož výstupu jsme se prohnali přes většinu horolezců a teď nám zbývalo posledních 200 výškových metrů a dvě skupinky dobyvatelů. Když už dojdete sem na hřeben, vidíte ten krásný výhled a cítíte velikost hory, která se k vám začíná sklánět, již nemůžete směrovat své kroky jiným směrem než jí naproti.

A tak jsme plní euforie zdolávali poslední metry, doháněli poslední první skupinky až kolem půl sedmé ráno jsme po necelých ctyřech hodinách a 850 výškových metrech stanuli spolu s první skupinkou a vrcholu Stok Kangri ve výšce 6150 m n.m. Bylo asi hodinu po východu slunce a my jsme si užívali
krásného slunečného počasí na jedné z nejvyšších hor Ladakhu s grandiózním výhledem na hřeben Himalájů s dominantní K2.

Cesta dolů by nestála za dlouhé popisování, kdybych si asi ve výšce 5700 m brutálně nezvrtl kotník. Stalo se to tak, jak by mnozí předpokládali - z blbosti! Plní eufórie po úspěšném výstupu, jsme si chtěli trošku okořenit sestup dolů, a tak jsme některé prudší úseky sjížděli po zadku. No a jak tak sjíždím, tak se mi to najednou rozjede, já brzdím, a vona ta mrcha mačka se sekne a já si přejedu nohu.

No, co vám budu povídat. Bolest jak sviňa a cesta dolů nám nakonec trvala o hodinu dýl než cesta nahoru. Fakt jsem si dost dlouho říkal, jestli ta noha není zlomená, jelikož ta bolest byla ukrutná. Každopádně nějakým způsobem jsme se dostali do našeho tábora, kde jsme si dali na chvilku voraz, jelikož jsem zkučel jak pes. Po jídle a krátkém spánku jsme sbalili stan a pokrčovali srze base kemp dolů. Moje kondice nám paradoxně pomohla k tomu, že když na nás velitel kempu výtáhl záležitost s permity, že žádná skupinka s našimi permity nepřišla, ukázal jsem mu nohu s tím, že jsem si ji zvrkl při cestě do advanced base kempu
a tudíž jsme stejně nehoru nešli. Dokonce mi ještě půjčil hůl, aby se mi lépe chodilo.

Cestou dolů se nám podařilo ještě potkat skupinku dvou českých holek a jednoho postaršího chlapa, kteří měli namířeno nahoru na Stok Kangri, avšak POZOR! bez cepínů a bez maček. No, prostě uplní magoři, kteří si chtěli asi něco udělat nebo co, jelikož tohle byla dost šílenost. Myslím, že těm hokám jsme tenhle sebevražedný úmysl dokázali vymluvit. U potraršího chlapa jsme nebyli tak úspěšní, a tak jsme mu nakonec půjčili jeden náš cepín s tím, že se sejdem za dva dny v Lehu. A tak jsme se po čtyřech dnech, kde cesta dolů nám zabrala více času než cesta nahoru, dostali znovu do vesnice Stok a následně zpátky do Lehu a tím se dovršílo jedno krásné dobrodružství jménem Stok Kangri.

Vítězné duo Mrqa a Martin na vrcholu Stok Kangri ve výšce 6153 m n.m.