Expedice NIGHT-RIDERS
(Mrqa, Majky, Mara)
28. 12. 2009
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.
Sebral jsem dva
kamarády, Máru a Majkyho, vybavení a hlavně několik důležitých
rad od svých starších rodinných přátel, kteří mají projité
Jeseníky křížem-krážem, a vydali jsme se na cestu. Začátek
cesty měl být asi dva kilometry před vrcholem Skřítku po
cyklistické stezce přes Vernířovice. Dále jsme chtěli projít
kolem Mravenečníku až k spodní nádrži Dlouhých strání,
a tam se někde utábořit. Druhý den jsme měli pokračovat Divokým
dolem na hřeben, a pak přes Ovčárnu na Praděd a nakonec přes
Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Shodou okolností se to ale
všechno odehrálo trochu jinak.
Když
jsme 28.12.2009 kolem 14:00 dobruslili autem někam pod Skřítek,
nemohli jsme najít cyklistickou stezku na Vernířovice. Hledali
jsme a hledali, až jsme došli na Skřítek, kde jsme vytvořili
nový plán cesty, a to střemhlav po zelené rovnou na hřeben
k Jelení studánce. Když jsme vystoupali ke Ztraceným kamenům
zahalila nás mlha jako mlíko, ale přesto tamní pohled na
zledovatělé balvany, po kterých jsme klouzali jako na kluzišti,
stál za to.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás.
Ztracené kameny |
Po
chvíli přestala být cesta lemována stromy a vítr zavál poslední
zbytky stezky a s tím i velké množství značek, hlavně ty,
které nebyli na kmenech stromů. Jediná orientace, která nám
zbyla, byly kůly vedoucí po hřebenu, kolem kterých jsme díky
zmrzlému sněhu kráčeli bez větších potíží a bez nutnosti
sněžnic. Tahle část cesty trvala necelou hodinu, ale právem se
zařadila mezi největší zážitky našeho nočního dobrodružství.
Při tom mrazu, větru a mlze jsme si totiž připadali, jako na
vrcholcích Himalájů a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se
procházíme po hřebenu jenom pár kilometrů od našich domovů.
Na
křižovatce Nad Malým kotlem jsme se rozhodli sejít z hřebene
a zase po zelené dojít přes Františkovu myslivnu až ke spodní
nádrži Dlouhých strání. Sice se nám na hřebenu hrozně líbilo,
ale nevěděli jsme, kde jinde bychom mohli v klidu postavit
stan a nechtěli jsme spát na nějaké chatě. Navíc jsme se
v tomhle počasí nechtěli ztratit při sestupu z hřebenu, kde
to vůbec neznáme. A tak jsme vyrazili po zelené, která se táhla
ještě nějakou chvíli po vrstevnici a tam se stalo to, s čím
jsme při našem předchozím rozhodování počítali. Ztratili jsme
stezku! Vrátili jsme se zpátky k poslední značce, která šla
jen taktak vidět na kmeni zasněženého stromu. Nechali jsme Máru
i s batohama na místě a já a Majky jsme se s čelovkama
vydali každý na jinou stranu hledat značku. Dávali jsme si pozor,
abychom byli pokaždé na doslech nebo dosvit toho druhého. Hledali
jsme asi půl hodiny a nic. Nejhorší bylo, že v té mlze
člověk úplně ztrácel orientaci, a často narážel na svoje
vlastní sněhové cestičky, kudy kráčel před pěti minutama.
Nakonec Mára zakřičel, že něco našel. Ten vůl nevydržel na
místě a vydal se sám bez čelovky jenom s mobilem hledat
značku.
Jelení studanka |
Nad Malým kotlem |
Paradoxně
ji našel právě on necelých 100 metrů od našeho místa. Naštěstí
jsme ho našli po zvuku, ale celkem nás zamrazilo, že přes tu mlhu
a tmu jsme ho vůbec neviděli ani když byl deset metrů on nás.
Další část cesty už probíhala bez větších komplikací. Znovu
jsme si zabruslili tentokrát ale na zledovatělé asfaltce, která
se táhne kolem Františkovy myslivny až ke spodní nádrži.
Naštěstí většinu pádů odnesli jen naše batohy. Kolem osmé
jsme došli k parkovišti kousek od Kamenné chaty a asi po půl
hodině hledání jsme našli ucházející vcelku rovné místo
akorát pro stan uprostřed vedlejšího lesíku. Následovala
pořádná teplá večeře, kouření vodárny, která se mnou byla
zatím na všech velkých výletech, takže tady nemohla chybět, a
na dobrou noc ještě nepostradatelná slivovice jako vnitřní
vyhřívání.
Večerní rituál |
Ranní probuzení |
Během
noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Přesto
jsme spali 11 hodin, a tak ranní teplá snídaně ve dvanáct byla
spíš takovým ohřátým obědem. O půl druhé jsme konečně
sbalení a najezení vyrazili směrem na Praděd. Jelikož jsme však
nechtěli pouze kopírovat zaryté konvence chození po turistických
trasách, vyhlídli jsme si stezku vytvořenou asi pěti páry otisků
bot vedoucích kolem potoka směrem nahoru. Jaké bylo naše
překvapení, když po sto metrech zbyly otisky jen jedny, které se
klikatily křížem krážem svahem kolem potoka. A tak jsme
stopovali onoho záhadného jedince, který zde bloudil pár hodin
před námi. Přeskakovali jsme, přelézali jsme, někdy i
podlézali, ale vždycky jsme se narovnali a pokračovali vstříc
našemu cíli – teplé polívce na Pradědu
Tahle
opičí dráha kolem potoka rozhodně stála za to. Ukázala nám
krásné ledopády, které bychom na značené stezce určitě
nepotkali, a nakonec asi po hodině a půl nás zavedla rovnou na
Divoký důl, čili na modrou značku. Pokračovali jsme po ní dále
na Praděd a musím říct, že je opravdu dobře vedená a příroda
kolem rozhodně stojí za to. Jen je si potřeba dávat pozor na
ledové plotny, které se na stezce vyskytují v hojné míře.
Zrovna tady se trekové hole dost hodily a byli jsme rádi, že jsme
tudy nešli za tmy.
Kolem páté těsně po soumraku jsme dorazili na Praděd, kde následovala teplá večeře a příprava na další noční pochod a na dost silný vítr, který se tam venku proháněl jako kdyby se nechumelilo. V sedm jsme vyrazili přes Švýcárnu směrem na Červenohorské sedlo. Tuhle noc bylo opravdu jasno a měsíc zářil tak, že jsme nakonec odložili čelovky a místo nich vytáhli sluneční brýle a opalovací krémy. Následovala příjemná nenáročná procházka po hřebeni plná tmavých obrysů okolní krajiny a melancholické nálady náhodných kolemjdoucích. Ale stejně jako noc minulou, jsme ani teď nikoho nepotkali.
V devět
večer jsme došli na rozcestí mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou,
kde jsme se rozdělili, jelikož já a Mára jsme potřebovali
stihnout poslední vlak z Koutů v deset. Intuitivně jsme
zvolili trasu, která na mapě neexistovala a v reálu
vedla přímo dolů. Naopak Majky pokračoval dál na sedlo, kde měl
přespat ještě jednu noc, a pak přes Šerák do Petříkova. Na
Pradědu jsme mu předali potřebné vybavení, aby v klidu
přežil noc i kdyby se někde ztratil a doufali jsme, že během
těch třech kilometrů, které na Sedlo zbývaj a za tohohle počasí,
se mu nemůže nic stát.
Po
vypití poslední slivovice na rozloučenou jsme já a Mára nasadili
rychle tempo, lehký poklus a poslední dva kilometry i maratónský
běh s patnáctikilovým batohem na zádech směrem k vlakovému
nádraží v Koutech. I když jsme kousek od rozcestí narazili
na stezku do Kout po zelené, připadalo nám většinu cesty, že
jdem úplně někam jinam. Holt už je to dlouho, kdy jsem tam tudy
jen na lyžích naposled, a tak se z plánovaných 5 km nakonec
stalo 9 km. Když jsme v poslední minutě před odjezdem
naskočili do vlaku, zavolal mi Majky ze Sedla, že pro něj jede
mamka. „Ten vůl!“ řekl jsem si v duchu, než mi došlo, co
se stalo. Kousek před sedlem, už na dohled od horské chaty,
uklouzl a zlomil si ruku. Tenkrát mi došlo, že vůl není jenom
on, ale my všichni tři, jelikož jsme se rozdělili a mysleli jsme
si, že během těch tří kilometrů se „nemůže nic stát“.
Nakonec
ale všechno dobře dopadlo, nikdo nezemřel a před týdnem dokonce
Majkymu sundali sádru...
Poslední
řádky našeho mini-cestopisu bych rád věnoval lidem, kteří
přemýšlí o podobném nočním horském výletu a nemají v tomhle
oboru moc zkušeností. Co se týče vybavení, tak je potřeba mít
dobrou mapu, kompas, čelovku (nejlépe pro každého), nabitý mobil
(při mrazu jde kapacita baterky rapidně dolů), termosku s čajem
(my jsme měli každý litr a fakt se to hodilo), stan se samonosnou
konstrukcí, teplý spacák a dobrou karimatku nebo rovnou dvě,
jelikož izolace od země ve v zimě obzvlášť důležitá.
Během
noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Mára i
Majky měli podomácku šité péřové spacáky a vyspali se
luxusně. Já jsem měl spacák z mikrovlákna, dolní komfort
do -8 extrém do -16, ale už jsem s ním spal přes 100 nocí
venku, takže se trochu slehl, a tak jsem trochu mrznul.
Další
věci, které nejsou nezbytné, ale občas se fakt hodí jsou: vařič,
gps(nenahradí kompas, jelikož špatně funguje pokud je hodně
zataženo), trekové hole, sněžnice(zaleží na množství a druhu
sněhu a na větru), samozřejmě dobré oblečení plus nějaké
náhradní a dobré naimpregnované boty.
Mějte
na paměti hlavní zásady chování v horách, které jsou u
nočních výletů hodně důležité. Měli byste mít takové
vybaveni, abyste byli schopni přečkat noc i na hřebenu, kdyby se
něco stalo. Nikdy nikoho nenechávat samotného! A chovat se hodně
opatrně když padne mlha.
Expedice NIGHT-RIDERS
Žádné komentáře:
Okomentovat