Expedice NIGHT-RIDERS

Expedice NIGHT-RIDERS

(Mrqa, Majky, Mara)

28. 12. 2009
Jeseníky byly odjakživa moje hory, ale postupem času a po zdolání několika dalších o něco vyšších pahorků v zahraničí, jsem přemýšlel, jestli i potom mě můžou tyto hory něčím překvapit a zrelaxovat pořádnou túrou. A tak se zrodila myšlenka nočního zimního pochodu přes hřeben Jeseníků a později, na Jelení studánce, i krycí jméno expedice Night-riders.

Sebral jsem dva kamarády, Máru a Majkyho, vybavení a hlavně několik důležitých rad od svých starších rodinných přátel, kteří mají projité Jeseníky křížem-krážem, a vydali jsme se na cestu. Začátek cesty měl být asi dva kilometry před vrcholem Skřítku po cyklistické stezce přes Vernířovice. Dále jsme chtěli projít kolem Mravenečníku až k spodní nádrži Dlouhých strání, a tam se někde utábořit. Druhý den jsme měli pokračovat Divokým dolem na hřeben, a pak přes Ovčárnu na Praděd a nakonec přes Švýcárnu až na Červenohorské sedlo. Shodou okolností se to ale všechno odehrálo trochu jinak.

Když jsme 28.12.2009 kolem 14:00 dobruslili autem někam pod Skřítek, nemohli jsme najít cyklistickou stezku na Vernířovice. Hledali jsme a hledali, až jsme došli na Skřítek, kde jsme vytvořili nový plán cesty, a to střemhlav po zelené rovnou na hřeben k Jelení studánce. Když jsme vystoupali ke Ztraceným kamenům zahalila nás mlha jako mlíko, ale přesto tamní pohled na zledovatělé balvany, po kterých jsme klouzali jako na kluzišti, stál za to.
Následoval pochod na Jelení studánku, kde jsme se připravili na noční túru, jelikož se mezi tím setmělo. Chvilku jsme se zdrželi v tamní turistické chatičce nebo spíš příbytku, který by posloužil jako ideální místo pro přenocování, a po doplnění energetických zásob jsme vyrazili po zelené do temného mrazivého večera hřebenu Jeseníků a plně jsme si začali užívat přírodu a atmosféru kolem nás. 

Ztracené kameny

Po chvíli přestala být cesta lemována stromy a vítr zavál poslední zbytky stezky a s tím i velké množství značek, hlavně ty, které nebyli na kmenech stromů. Jediná orientace, která nám zbyla, byly kůly vedoucí po hřebenu, kolem kterých jsme díky zmrzlému sněhu kráčeli bez větších potíží a bez nutnosti sněžnic. Tahle část cesty trvala necelou hodinu, ale právem se zařadila mezi největší zážitky našeho nočního dobrodružství. Při tom mrazu, větru a mlze jsme si totiž připadali, jako na vrcholcích Himalájů a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se procházíme po hřebenu jenom pár kilometrů od našich domovů.

Jelení studanka

Nad Malým kotlem

Na křižovatce Nad Malým kotlem jsme se rozhodli sejít z hřebene a zase po zelené dojít přes Františkovu myslivnu až ke spodní nádrži Dlouhých strání. Sice se nám na hřebenu hrozně líbilo, ale nevěděli jsme, kde jinde bychom mohli v klidu postavit stan a nechtěli jsme spát na nějaké chatě. Navíc jsme se v tomhle počasí nechtěli ztratit při sestupu z hřebenu, kde to vůbec neznáme. A tak jsme vyrazili po zelené, která se táhla ještě nějakou chvíli po vrstevnici a tam se stalo to, s čím jsme při našem předchozím rozhodování počítali. Ztratili jsme stezku! Vrátili jsme se zpátky k poslední značce, která šla jen taktak vidět na kmeni zasněženého stromu. Nechali jsme Máru i s batohama na místě a já a Majky jsme se s čelovkama vydali každý na jinou stranu hledat značku. Dávali jsme si pozor, abychom byli pokaždé na doslech nebo dosvit toho druhého. Hledali jsme asi půl hodiny a nic. Nejhorší bylo, že v té mlze člověk úplně ztrácel orientaci, a často narážel na svoje vlastní sněhové cestičky, kudy kráčel před pěti minutama. Nakonec Mára zakřičel, že něco našel. Ten vůl nevydržel na místě a vydal se sám bez čelovky jenom s mobilem hledat značku.

Paradoxně ji našel právě on necelých 100 metrů od našeho místa. Naštěstí jsme ho našli po zvuku, ale celkem nás zamrazilo, že přes tu mlhu a tmu jsme ho vůbec neviděli ani když byl deset metrů on nás. Další část cesty už probíhala bez větších komplikací. Znovu jsme si zabruslili tentokrát ale na zledovatělé asfaltce, která se táhne kolem Františkovy myslivny až ke spodní nádrži. Naštěstí většinu pádů odnesli jen naše batohy. Kolem osmé jsme došli k parkovišti kousek od Kamenné chaty a asi po půl hodině hledání jsme našli ucházející vcelku rovné místo akorát pro stan uprostřed vedlejšího lesíku. Následovala pořádná teplá večeře, kouření vodárny, která se mnou byla zatím na všech velkých výletech, takže tady nemohla chybět, a na dobrou noc ještě nepostradatelná slivovice jako vnitřní vyhřívání.

Večerní rituál

Ranní probuzení

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Přesto jsme spali 11 hodin, a tak ranní teplá snídaně ve dvanáct byla spíš takovým ohřátým obědem. O půl druhé jsme konečně sbalení a najezení vyrazili směrem na Praděd. Jelikož jsme však nechtěli pouze kopírovat zaryté konvence chození po turistických trasách, vyhlídli jsme si stezku vytvořenou asi pěti páry otisků bot vedoucích kolem potoka směrem nahoru. Jaké bylo naše překvapení, když po sto metrech zbyly otisky jen jedny, které se klikatily křížem krážem svahem kolem potoka. A tak jsme stopovali onoho záhadného jedince, který zde bloudil pár hodin před námi. Přeskakovali jsme, přelézali jsme, někdy i podlézali, ale vždycky jsme se narovnali a pokračovali vstříc našemu cíli – teplé polívce na Pradědu

Tahle opičí dráha kolem potoka rozhodně stála za to. Ukázala nám krásné ledopády, které bychom na značené stezce určitě nepotkali, a nakonec asi po hodině a půl nás zavedla rovnou na Divoký důl, čili na modrou značku. Pokračovali jsme po ní dále na Praděd a musím říct, že je opravdu dobře vedená a příroda kolem rozhodně stojí za to. Jen je si potřeba dávat pozor na ledové plotny, které se na stezce vyskytují v hojné míře. Zrovna tady se trekové hole dost hodily a byli jsme rádi, že jsme tudy nešli za tmy.

Kolem páté těsně po soumraku jsme dorazili na Praděd, kde následovala teplá večeře a příprava na další noční pochod a na dost silný vítr, který se tam venku proháněl jako kdyby se nechumelilo. V sedm jsme vyrazili přes Švýcárnu směrem na Červenohorské sedlo. Tuhle noc bylo opravdu jasno a měsíc zářil tak, že jsme nakonec odložili čelovky a místo nich vytáhli sluneční brýle a opalovací krémy. Následovala příjemná nenáročná procházka po hřebeni plná tmavých obrysů okolní krajiny a melancholické nálady náhodných kolemjdoucích. Ale stejně jako noc minulou, jsme ani teď nikoho nepotkali.

V devět večer jsme došli na rozcestí mezi Malým Jezerníkem a Výrovkou, kde jsme se rozdělili, jelikož já a Mára jsme potřebovali stihnout poslední vlak z Koutů v deset. Intuitivně jsme zvolili trasu, která na mapě neexistovala a v reálu vedla přímo dolů. Naopak Majky pokračoval dál na sedlo, kde měl přespat ještě jednu noc, a pak přes Šerák do Petříkova. Na Pradědu jsme mu předali potřebné vybavení, aby v klidu přežil noc i kdyby se někde ztratil a doufali jsme, že během těch třech kilometrů, které na Sedlo zbývaj a za tohohle počasí, se mu nemůže nic stát.

Po vypití poslední slivovice na rozloučenou jsme já a Mára nasadili rychle tempo, lehký poklus a poslední dva kilometry i maratónský běh s patnáctikilovým batohem na zádech směrem k vlakovému nádraží v Koutech. I když jsme kousek od rozcestí narazili na stezku do Kout po zelené, připadalo nám většinu cesty, že jdem úplně někam jinam. Holt už je to dlouho, kdy jsem tam tudy jen na lyžích naposled, a tak se z plánovaných 5 km nakonec stalo 9 km. Když jsme v poslední minutě před odjezdem naskočili do vlaku, zavolal mi Majky ze Sedla, že pro něj jede mamka. „Ten vůl!“ řekl jsem si v duchu, než mi došlo, co se stalo. Kousek před sedlem, už na dohled od horské chaty, uklouzl a zlomil si ruku. Tenkrát mi došlo, že vůl není jenom on, ale my všichni tři, jelikož jsme se rozdělili a mysleli jsme si, že během těch tří kilometrů se „nemůže nic stát“.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nikdo nezemřel a před týdnem dokonce Majkymu sundali sádru... 

Poslední řádky našeho mini-cestopisu bych rád věnoval lidem, kteří přemýšlí o podobném nočním horském výletu a nemají v tomhle oboru moc zkušeností. Co se týče vybavení, tak je potřeba mít dobrou mapu, kompas, čelovku (nejlépe pro každého), nabitý mobil (při mrazu jde kapacita baterky rapidně dolů), termosku s čajem (my jsme měli každý litr a fakt se to hodilo), stan se samonosnou konstrukcí, teplý spacák a dobrou karimatku nebo rovnou dvě, jelikož izolace od země ve v zimě obzvlášť důležitá.

Během noci bylo asi -8 stupňů a ve stanu něco mírně pod nulou. Mára i Majky měli podomácku šité péřové spacáky a vyspali se luxusně. Já jsem měl spacák z mikrovlákna, dolní komfort do -8 extrém do -16, ale už jsem s ním spal přes 100 nocí venku, takže se trochu slehl, a tak jsem trochu mrznul.

Další věci, které nejsou nezbytné, ale občas se fakt hodí jsou: vařič, gps(nenahradí kompas, jelikož špatně funguje pokud je hodně zataženo), trekové hole, sněžnice(zaleží na množství a druhu sněhu a na větru), samozřejmě dobré oblečení plus nějaké náhradní a dobré naimpregnované boty.

Mějte na paměti hlavní zásady chování v horách, které jsou u nočních výletů hodně důležité. Měli byste mít takové vybaveni, abyste byli schopni přečkat noc i na hřebenu, kdyby se něco stalo. Nikdy nikoho nenechávat samotného! A chovat se hodně opatrně když padne mlha.

Expedice NIGHT-RIDERS