čtvrtek 3. března 2016

Ringelspitz

 Pokus #2: Ringelspitz 3 247 m n.m.


Cíl výpravy: Ringelspitz (3247 m n.m.), Glarké Alpy, Švýcarsko
Datum:  27.-28.2. 2016
Trasa: Normálka z jihu, AD-
Členové výpravy: Mrqa, Javor, Venca a Goťák
Dobyto: Kóta 3 100 m n.m.


Prolog:
Bylo skoro přesně rok od mojeho prvního pokusu o Ringelspitz s Peterem. Tenkrát jsme šli až s Vaettisu na skialpech, avšak naše snažení bylo přerušeno kousek nad Sandboden přbližnš ve výšce 2 550 m n. m. kvůli spatným povětrnostním podmínkám. Rok na to vyrážíme ve čtyřčlenné výpravě na Ringelspitz znovu, tantokrát však na sněžnicích a s přespáním na Ringelstipz-Huette.


V sobotu ráno vyrážíme z Winterthuru směr Valens, kde vyzvednem klíče od Winterraumu, který je neobvykle od zvyku SAC chat přes zimu zavřený, a pokračujem až na konec Vaettisu k závoře, kde necháme auto. Je asi jedenáct a my vyrážíme nahoru. Oproti loňsku je o dost míň sněhu, a tak prvních 5 km jdeme prakticky po asfaltové cestě jen částečně pokrytou sněhem. Od Ober Kunkelpass je sněhová pokrývka již soustavná, i když naše sněžnice v následné lesní pasáži občas skřípou po šutrech. Kóta 1 800 m n. m. nám odkrývá zasněženou planinu a my si užíváme krásnou zimní atmosféru. 


Kolem půl třetí dorážíme na chatu. Nejprve odkopáváme vstup, který je úctyhodně zapadaný sněhem a po úspěšném prokopání odkládáme batohy, nasazujem péřovky a jde se na cvičení ve vyhledávání pípáků. Po mém alpinistickém obrození horskám UIAGM vůdcem jsme se totiž rozhodli, že se podělíme o navzájem nabyté zkušenosti, a tak jsme nejdřív dělali cvičení na vyhledávání, pak sněhový profil spolu s testy stability a po večeři v chatě přišla na řadu uzlovačka a nácvik vytahování z trhlin.

Javor s pípákem v akci!

Hanis a Sonda ruku v ruce :)

Sněhový profil aneb: Javor, co tam vidíš?
Kolem desáté jdem zalehnout, ať ráno v 05:00 vstanem... Asi o hodinu později nás najednout Javor budí svou čelovkou a my se probouzíme do oblaku štiplavého kouře. První, co mě napadlo, bylo to, že kamna špatně odvádějí kouř a mi se dusíme v oxidu uhelnatém. Naštěstí pravda byla o něco míň nebezpečná, nicméně dost nemilá pro Hanise. Sušili jsme si totiž boty, jenže ty Hanisovy se již nevlezly vedle kamen, a tak je dal nad ně. Bohužel mu nedošlo, že teplota nad kamnama je mnohem větší než vedle nich a po posledním vydatném přiložení před spaním to už lepidlo nedávalo, až se nu podrážka odlepila a spadla na rozpálenou plotnu, což způsobilo ten dým. Po tomto vysvětlení jsme nalepily podrážky zpátky na botu (i když to úplně nesedělo) a pokračovali ve spánku.

Budíček v pět a odchod z chaty kolem šesté nás uvrhl do přítmí poměrně teplé noci. Hned za chatou nás čekal asi nejnebezpečnější úsek v podobě nepříjemně nakloněného svahu, který je v pozdějším járu problematický kvůli ledové krustě a možnému uklouznutí. V našem případě byl však sníh dost měkký a hrozilo spíše nebezpečí lavin. Nasadili jsme si mačky, dali delší rozestupy a za chvilku to bylo úspěšně za náma.

Přibližně 06:00 nejlavinóznější úsek za náma.
Kolem 7:30 jsme došli na místo, kde se cesta rozděluje. Vylo už světlo a na jižním obzoru se tyčila nepěkná fronta, která postupovala směrem k nám. V tu chvíli se Javor rozhodl, že tomu počasí nevěří a vrací se na chatu. Já s Vencou jsme však byli více optimističtí, a tak jsme se rozdělili a pokračovali dál směrem k Sandboden.
Tudy ne :)

Věděli jsme, že cesta by měla zahýbat vlevo k východním svahům údolí, ale prvním pokusu, kdy jsme skončili v nepříjemném prudkém svahu, jsem si uvědomil, že jsme odbočku přešli a nejlepší varianta bude pokračovat východnější, paralelní cestou. Jelikož jsme však chtěli vyhnout prudkému svahu, který vedl z téhle cesty k Sandboden, vystoupali jsme při první příležitosti na oblí hřeben, který se táhl uprostřed údolí.
Oranžová je naše trasa.
Ze Sanboden byla již cesta zřejmá a navíc se obávaná jižní fronta rozfoukala a my jsme měli sice zataženo, ale bezvětří a nic nebezpečného na obzoru. Proto jsme se rozhodli pokračovat dál nahoru až tam, kam nás to pustí.

Přibližně ve 2700 m n. m. jsme se navázali na lano, jelikož byla před námi pasáž s ledovcem. Pokud se podíváte na letní fotky, zjistíte, že ledovec z jižní strany Ringelspitzu je spíš takovej malej ledoveček a pád do trhliny zde moc nehrozí, ale proč to jednou nedělat předpisově, že? Hlavně když to pro Vencu byl první zimní výstup v Alpách.

S přibývající výškou se nám začlo lepšit i počasí a užili jsme si dokonce i trochu sluníčka. Co však bylo nepříjemné, byla skutečnost, že v téhle závětrné straně byl sníh hodně měkký a se zvětšujícím se sklonem svahu jsme se bořili čím dál tím víc.

Počasí se zlepšuje a já a Venca si to mašírujem na Ringlu.
Ringle (Ringelspitz) ve své plné zimní kráse.
Tak tam jdem!


Ve výšce asi 2950 m n. m. jsme si dali pauzu, abychom se trochu vydýchali a podívali se zblízka a výstupovou trasu. Možnosti byly apriori dvě: kuloárem přímo nahoru nebo zprava hřebínkem. První varianta byla zamítnuta, když si Venca ledabyle položil helmu na strmý svah a ta se mu krásně sklouzla asi kilometr daleko. Bez helmy do kuloáru nelezu, a tak jsme zvolili variantu hřebínku po pravé straně.

Věděl jsem sice, že původní trasa vede z našeho místa přímo na hřeben, ale odtud se mi zdálo, že se nám vyplatí nastoupat ještě dalších 50 výškových metrů a vylézt a hřeben až u kóty 3050 m n.m., tedy těsně před začínající skálou. Bohužel se můj odhad úplně neosvědčil a my jsme se dostali do poměrně nepěkného místa. Sklon svahu byl přibližně 35 stupňů s místy prostupující skálou. Původní myšlenka, že nám skála umožní jednodušší výstup a možnost jištění se ukázala jako mylná, jelikož místní hornina podléhala silné korozi a skála byla víceméně hladká bez žádných chytů nebo možnosti jištění. Navíc sníh byl velice měkký i v hloubce 60 cm, kam dosahoval můj turistický cepín, a tak se nedala zakopat ani spolehlivá sněhová kotva.

Situace to nebyla nebezpečná, ale dost nepříjemná zejména pro Vencu, který s takovýmhle mixovým lezením "na tření" není moc familiární. Nicméně jsme po menším boji vylezli až na ostrý hřebínek s poměrně nestabilním měkkým sněhem. Během našeho výstupu na hřeben zašlo slunce a Ringelspitz se obalil standardním oblakem mlhy. Když jsme se podíval na hodinky, na tu mlhu před náma a nakonec na Vencu, bylo mi jasné, že dál to asi nepůjde. Bylo dost pozdě (asi 12:30) a nás ještě čekal sestup k chatě a po sbalení věcí pokračování až dolů do Vaettisu k autu. Navíc Venca toho měl plný zuby a počasí se začalo kazit.

A tak jsme dali mačky a začli se sestupem. Cestou jsme sebrali Vencovu helmu a mašírovali jsme si to nejkratší cestou (tentokrát správně) až k chatě. Tam jsme se potkali s Javorem a Hanisem, sbalili věci, přezuli na sněžnice a rychle dolů, dokud je světlo. Jelikož to byl pro mě již druhý pokus a Ringelspitz z jižní strany, věděl jsem, že posledních pár kilometrů po asfaltové silnici k autu budou dost sadistický. Realita nebyla jiná a zejména já s Vencou jsme na asfaltu trpěli jak koni, ale po dlouhých třech hodinách z chaty jsme konečně dorazili k autu.







1 komentář:

  1. Velmi výstižně napsané. Jinak bych rád poznamenal, že to byl můj druhý zimní výstup v Alpách (nikoliv první, jak tvrdíš, Mrkvo). Ten první byl aspoň úspěšný viz http://jaworblog.blogspot.cz/2015/04/weissmiess.html

    Venca

    OdpovědětSmazat